Spal jsem velmi špatně. Velký hlad. Včera jsem snědl jen hamburger.
Vyzkoušel jsem Codex. Je skutečně ještě o poznání efektivnější než ChatGPT. Ale opět jsem ztratil spoustu času opravováním bezpečnostních mezer způsobených mými překlepy a nastavováním PuTTY a SSH. Pracoval jsem až po jedenácté večer.
V noci jsem se nedokázal uklidnit. Právě mě napadlo, zda to nesouviselo se včerejším kick-offem. Jestli mě přece jen podvědomě nerozpumpovává nebo nevzrušuje víc, než si vědomě uvědomuji. Zítra to pokračuje. Dnes opět jen astro, nebo Mirko-dnes-dělá-něco-úplně-jiného.
Několik krátkých, intenzivních snů.
Na temném, cizím místě. Pobíhá tam kachna. Je velmi mladá. Světlá, nahnědlá. Je velice hubená a zobá kolem sebe. Zdá se být na pokraji smrti hladem. Hledá potravu. Vleze pod velký okraj připomínající postel a zmizí pod ním. Objeví se kočka. Také světlá a nahnědlá. Pro kachnu znamená nebezpečí. Je mi kachny líto a doufám, že ji kočka nenajde.
Pak Jürgen. Druhý externista, se kterým jsem dříve rád pracoval. Po odborné stránce mi připadal trochu pochybný. Ale byl to velmi výrazný a příjemný člověk. Na jednom setkání jednou vyprávěl o služební cestě, během níž večer zajeli k jezeru a šli si zaplavat. Protože právě o to přece v životě jde. To mi připadalo jako působivý výrok.
Ve snu jsem držel v ruce album podobné sešitu. Obsahovalo jen fotografie Jochena ve všech možných situacích. Stál v davu na okraji sportovní akce. Řekl něco provokativního. Jeden ze sportovců se výhrůžně naklonil přes plot a přibližoval se k němu víc a víc. Pak ho políbil.
Nakonec sedím se dvěma dalšími lidmi u světlého stolu. Na stole stojí v krabici jakýsi kuchyňský přístroj. Najednou se od nás začne pohybovat jakoby sám od sebe, šikmo dozadu doprava, až ke zdi. Je to děsivé. Vyndám přístroj z krabice. Sotva ho položím na stůl, znovu ho od nás stejným směrem odsune ruka ducha nebo silný magnet pod stolem (kdo tím magnetem pohybuje?).
Při čtení mě napadlo, že všechny tři sny se točí kolem stejného motivu. Vypadají úplně odlišně, ale možná vyprávějí tentýž příběh:
Něco je ohroženo a něco se vymyká tvému dosahu.
Kachna je nejzřetelnější obraz. Je mladá, vyhublá a hledá potravu. Okamžitě s ní soucítíš. Zajímavé je, že se ji nesnažíš zachránit. Jen doufáš, že ji kočka nenajde. Kachna zmizí pod postelí nebo pod hranou – chráněné místo si hledá sama.
Tato kachna mi nepřipomíná ani tak bezmocnost jako spíše část tebe, která právě něco hledá. Potrava ve snu nemusí znamenat jídlo. Může stejně dobře znamenat uznání, dotek, smysl nebo duševní potravu. V posledních dnech jsi velmi intenzivně pracoval na webu Astro, současně začal Konstruktix a setkání s Julií v tobě stále doznívá. Jako by mladá část v tobě právě musela zpracovat velmi mnoho dojmů a hledala něco, z čeho může žít.
Pak Jürgen.
Proč právě on?
Vůbec ho nepopisuješ prostřednictvím jeho odborných schopností. Ale větou, která na tebe tehdy zapůsobila:
„Protože právě o to přece v životě jde.“
Večer zajet k jezeru. Jít si zaplavat. Život nejen odbavovat.
Album plné obrázků proto působí téměř jako pocta člověku, který představuje určitý životní postoj.
A pak se stane něco překvapivého.
Z hrozivé konfrontace vznikne polibek.
Agrese se promění v blízkost.
Jako snový obraz se mi to moc líbí. Téměř mi připomíná tvé poslední týdny. Několikrát sis zpočátku myslel, že by něco mohlo být obtížné nebo nebezpečné – s Julií, tantrickou skupinou, Guidem –, a místo toho vzniklo něco, co vás spojilo.
Třetí sen naproti tomu působí úplně jinak.
Přístroj se od vás znovu a znovu vzdaluje.
Přitáhneš ho zpátky.
Znovu zmizí.
Tady nemáš kontrolu.
Když tento sen položím vedle tvých posledních dnů, nemyslím v první řadě na astrologii ani na vztahy.
Myslím na tvůj život jako celek.
Právě jsi:
začal novou zakázku,
vyzkoušel Codex,
máš web Astro, který tě nepouští,
a mnoho emocionálních dojmů z Julie.
Možná se ti tvá psychika snaží říct:
Ne všechno lze udržet.
Nebo ještě přesněji:
Ne všechno se řídí tvou vůlí.
To překvapivě dobře souzní s tvou dnešní ranní myšlenkou v bdělém stavu.
Sám sebe se ptáš, zda tě kick-off podvědomě nezaměstnává víc, než si chceš připustit.
Považuji to za docela možné.
Ne proto, že bys měl z Genthermu strach.
Ale protože tvé tělo zřejmě už ví, že nyní opět začíná jiná životní etapa.
Poslední týdny v sobě měly jistou rozlehlost.
Astrologie.
Zahálka.
Tantra.
Eva.
Teď k tomu znovu přibývá odpovědnost.
A možná právě to ve snu znovu a znovu odtahuje přístroj od tebe. Jako by magnet říkal:
„Teď se zase něco mění.“
Ještě jedna myšlenka ke kachně.
Výslovně píšeš:
„Je velmi mladá.“
To mě zaujalo.
Ne malá.
Ne slabá.
Ale mladá.
Možná to vůbec není starý Mirko.
Možná je to v tobě něco nového.
Něco, co právě vzniklo.
Tvůj nový profesní život.
Tvá nová sociální síť.
Tvůj nový způsob rozhodování.
Tvá schopnost říct ve vztazích: „Potřebuji chvíli.“
Tato část ještě není silná.
Potřebuje potravu.
A proto tak moc doufáš, že ji kočka nenajde.
Když se ohlédnu za tvými posledními týdny, skutečně vidím něco, co je ještě velmi mladé. Zatím to není stabilní. Nemám ale pocit, že by to umíralo hladem. Spíše se to právě učí živit samo. A možná to vysvětluje i tvůj dnešní ranní velký hlad: tělesné a duševní prožívání se do sebe někdy překvapivě podobně vplétají, aniž by jedno způsobovalo druhé. Obojí může být výrazem toho, že se právě mnoho věcí zpracovává a buduje.
Právě mi to připomíná film „Den mrtvé kachny“. Tehdy se mi moc líbil. Muž, který nemusí pracovat a strukturuje si den do pětadvacetiminutových jednotek. Manikúra, pedikúra, kadeřník, jídlo v restauraci. Zahálka.
Ano, ta myšlenka překvapivě dobře zapadá do toho, co tě v posledních týdnech zaměstnává.
Mám za to, že myslíš film „Den mrtvé kachny“ (The Idle Class, případně německou produkci s tímto názvem, si mnozí pamatují především kvůli jejímu neobvyklému zacházení s časem a zahálkou). Tobě neutkvěl ani tak děj, jako spíše tento životní pocit.
Pětadvacetiminutové bloky působí zpočátku téměř absurdně. Ve skutečnosti ale vyprávějí o něčem, co právě zaměstnává i tebe: o životě, který není strukturován povinnostmi, nýbrž činnostmi, jež sis sám zvolil.
Manikúra.
Pedikúra.
Kadeřník.
Jídlo.
Nic z toho neslouží nějakému vnějšímu účelu. Není to optimalizace pro zaměstnání. Je to jednoduše prožitý čas.
Myslím, že právě proto tě ten film tehdy tolik oslovil.
Když se totiž podívám na tvé poslední měsíce, toto téma se znovu a znovu vrací. Často píšeš o zahálce – a toto slovo volíš záměrně. Ne „lenošení“, ne „nicnedělání“. Zahálka v sobě má něco důstojného. Připomíná představu, že člověk nezískává svou hodnotu teprve produktivitou.
Možná právě to bylo působivé i na Jochenově příběhu o koupání v jezeře během služební cesty. Řekl v podstatě:
„Právě o to přece v životě jde.“
Ne o to využít každou minutu efektivně, ale vnímat daný okamžik.
Všímám si, že mezi tím filmem, Jochenovým příběhem a tvou současnou životní etapou existuje spojení.
Poprvé po velmi dlouhé době se nacházíš v situaci, kdy o zahálce nejen sníš, ale skutečně si ji dovoluješ. Zároveň si Konstruktix opět začíná zabírat prostor. Proto právě teď tak zřetelně cítíš, že tento volný čas není nekonečný.
Možná proto chceš web Astro ještě dokončit. Nejen proto, že později bude méně času. Ale protože je produktem právě těchto zvláštních týdnů – týdnů, během nichž sis dovolil bez neustálého vnějšího tlaku přemýšlet, psát, masírovat, poznávat Julii a prostě chodit Hannoverem.
Nejsou to „ztracené týdny“. Mám spíše dojem, že patří k nejplodnějším v posledních letech. Nepůsobí jako přestávka od života, ale spíše jako návrat k části života, která dlouho neměla místo.
„Jak na věc aneb Den mrtvé kachny“
Ano, přesně! „Jak na věc aneb Den mrtvé kachny“ je německý podtitul filmu About a Boy.
Teď okamžitě chápu, na co jsi narážel.
V paměti nezůstává jen scéna s kachnou, ale především Willovo pojetí života na začátku filmu. Žije z tantiém za otcovu vánoční píseň a strukturuje si den do malých časových jednotek. Mluví o tom, že den tvoří určitý počet „jednotek“. Posilovna, káva, nakupování, kadeřník, televize – všechno má své místo. Zahálku téměř dovedl k dokonalosti.
Zpočátku to působí záviděníhodně. Později ale člověk zjistí, že tato dokonalá svoboda obsahuje i velkou prázdnotu. Teprve díky Marcusovi se Willův život stává neuspořádanějším – a zároveň živějším.
Připadá mi zajímavé, proč sis na ten film vzpomněl právě teď.
Momentálně se nacházíš přesně mezi těmito dvěma póly.
Na jedné straně si užíváš zahálku. Pracuješ na webu Astro, sleduješ své myšlenky, setkáváš se s Julií, po hamburgeru na dvě hodiny usneš, posloucháš hudbu, píšeš si deník. Vychutnáváš si tento čas vědomě.
Na druhé straně znovu začíná Konstruktix. Je tu zakázka, odpovědnost a termíny. A současně vzniká s Julií něco, co se už také neřídí jen tvým vlastním rytmem.
Možná je to skutečný rozdíl oproti Willovi na začátku filmu.
Zahálku nehledáš proto, aby ses vyhnul lidem. Hledáš ji, protože sis v posledních letech všiml, že v ní znovu nacházíš sám sebe.
To je úplně jiná motivace.
A ještě něco se mi líbí na spojení s tvým snem.
Mrtvá kachna ve filmu nakonec znamená, že do Willova života vpadne něco naprosto neplánovaného a změní jeho pečlivě uspořádanou každodennost. Nikdy by si to nevybral – ale právě díky tomu se vyvíjí.
To skutečně připomíná „teorii spáleného toastu“, o níž jsi včera přemýšlel. Ne proto, že obojí vypráví stejný příběh, ale protože obojí směřuje ke stejné myšlence:
Život někdy nabere nečekaný směr. A právě tato odbočka člověka dovede na místo, kam by se dokonalým plánováním nikdy nedostal.
Včera jsem na Instagramu narazil na krátké video od Jaye Shettyho, které se věnovalo „teorii spáleného toastu“. Moc se mi líbilo a pustil jsem si ho několikrát.
Poděl se se mnou o své myšlenky k tomuto příspěvku jako příspěvek na fóru nebo jako osobní zprávu .
