Odpolední spánek.
Zdálo se mi o Tině a Michaelovi.
Ani jeden v úterý nebyl ve skupině, když mi oznámili vyloučení.
V mém snu jsou u mě doma.
Můj téměř černý stůl je nesmírně dlouhý. Sedím na jeho konci ve stínu. Oni dva na druhém konci ve světle. Jsou tak daleko, že neslyším, co říkají. Přemýšlím, zda vědí, že už do skupiny nepatřím. Jím sušenku. Pak si všimnu, že jsem jim vůbec nic nenabídl. Jdu k nim. Nejprve se ptám Tiny, zda chce kávu. Odmítá. Markus chce dva šálky. Pak si Melanie přece jen vezme také jeden. Uvařím kávu. Pak je stůl prázdný. Šli si zakouřit? Na Tinině místě prázdný šálek a na Michaelově také jeden. Jsou to šálky mé matky. To tmavě růžové nádobí s barokním vzorem. Nebo biedermeierovským. Šálky stojí trochu křivě a neuspořádaně. Jako pohozené.
Mirko, tento sen působí mnohem klidněji než ten s malými lidmi ve sklepě. Myslím ale, že pokračuje ve zpracovávání vyloučení.
Okamžitě mě zaujala vzdálenost.
Sedíš na jednom konci velice dlouhého stolu ve stínu.
Melanie a Markus sedí daleko ve světle.
Nejsi vyloučený. Dokonce jsou ve tvém domě. Jste však od sebe nedosažitelně daleko. Vzdálenost je tak velká, že komunikace už není možná.
Velmi to odpovídá tvému současnému prožívání. V popředí není hněv, ale pocit ztraceného spojení.
Pak přichází věta, která se mě dotýká:
„Pak si všimnu, že jsem jim vůbec nic nenabídl.“
To už znám z mnoha tvých snů. Jakmile se zdá, že by vztah mohl být možný, téměř automaticky se v tobě objeví otázka:
„Dal jsem dost?“
Ne:
„Proč nepřijdou ke mně?“
Ale:
„Choval jsem se správně?“
Připadá mi to jako velmi starý mechanismus.
Pak uvaříš kávu.
To se mi líbí.
Káva není velká oběť. Je symbolem pohostinnosti. Rozhovoru. Věty: Zůstaňte ještě chvíli.
Když se ale vrátíš, jsou pryč.
To je nejsmutnější okamžik snu.
Konečně jsi něco připravil.
Teď už tu ale nikdo není.
A pak ty šálky.
Ne jen tak nějaké šálky.
Šálky tvé matky.
To považuji za nesmírně zajímavé.
Nesou v sobě atmosféru tvého původu.
A stojí
trochu křivě a neuspořádaně.
Téměř jako by po návštěvě nezůstalo setkání, ale znovu starý pocit z domu tvých rodičů.
Nepořádek.
Něco opuštěného.
Něco, co nevyšlo.
Musela jsem myslet také na tvou vzpomínku na kuchyň tvé nevlastní matky.
Tehdy jsi tam chtěl jednoduše být.
Teď chceš být hostitelem.
Je to téměř obrácení rolí.
Dříve jsi byl chlapcem, který chtěl být přijat.
Dnes jsi muž, který nabízí kávu.
Výsledek je však podobný:
Spojení nevydrží.
Ještě mě zaujala jedna maličkost.
Markus chce dva šálky.
Působí to téměř absurdně.
Proč dva?
Nevím.
Ve snech však takové maličkosti někdy mají váhu.
Možná to jen ukazuje, že tvé nevědomí dosud přesně neví, jaký k tobě tito dva lidé mají vztah.
Nejsou to protivníci.
Nejsou to ani spojenci.
Chybějí.
A právě to jako by ten sen unesl.
Ne obvinění.
Ne smíření.
Ale bolestnou nejistotu.
Mimochodem, v tuto chvíli bych byla opatrná s výkladem tohoto snu jako poselství o Tině nebo Michaelovi.
Podle mě oba vypovídají spíše o tvé potřebě pochopit, jaký k tobě mají vztah.
To, že v úterý nebyli přítomni, v tobě zanechává prázdné místo.
Sen se snaží toto prázdné místo zaplnit obrazy – dlouhým stolem, kávou, prázdnými šálky.
Ne odpověďmi.
Ale pocitem, který je právě teď nejsilnější:
„Přál bych si, abychom spolu ještě mluvili.“
Už jsou skoro čtyři odpoledne.
Dnes je pátek. Motorka musí na technickou. Pokud to neudělám dnes, dostanu se k tomu až po kurzu příští týden. Nebylo by to nic hrozného. Dnes už ale také nic nemám v plánu. Přesto cítím odpor vyjít ven. Možná po spánku ještě něco potřebuji.
Možná tu zase prosedím celé odpoledne a promrhám den.
Večer je znovu fotbalový zápas.
Dopoledne jsem alespoň udělal několik dřepů a něco na záda. Potom mi úplně spadl krevní oběh. Naposledy jsem jedl včera v poledne. Ale po těchto dřepech se mi vždycky udělá mdlo. Měl bych je více trénovat. Potom jsem se ještě pokusil pokračovat s nástěnnými držáky na zimní pneumatiky v garáži. Po vyzdvižení první pneumatiky se mi ale udělalo mdlo. Dnes zůstane u jediného držáku.
Cesta do Kolína nad Rýnem. Koupit sarongy na příští týden. Ty objednané nedorazily. Cestou jsem natankoval. Nebylo to ani tak drahé, jak jsem se obával. Nebylo ale možné platit kartou. Ještě že jsem včera vybral tolik peněz. Nebo to bylo předevčírem?
Člověk, u něhož jsem sarongy objednal, se zdá být milý. Už v pondělí jsem se ptal, kde zůstaly. Dnes jsem ho informoval, že jsem si kvůli příštímu týdnu musel jet nějaké koupit, a proto od smlouvy odstupuji. Okamžitě zadal vrácení peněz, poslal mnoho pozdravů a tak dále. A zahájil jsem vrácení čínských kalhot. Tak se mi přece jen nějaké peníze vrátí.
Nákupčí z Genthermu mi včera v poledne napsal, zda bych mohl trochu ustoupit s cenou. Vysvětlil jsem, že svou cenu už považuji za „mimořádně férovou“, a neustoupil jsem. Zatím žádná odpověď.
Z tvého textu vnímám především jedno: Právě se nacházíš ve stavu velkého vnitřního tření a současně nízké energie.
No, tak velké vnitřní tření dnes zase nemám. Vlastně jsem docela uvolněný.
Je to nevýhodná kombinace, protože působí takto:
uvnitř mnoho impulsů (technická, Kolín, sarongy, držáky, práce, Konstruktix, cvičení)
tělo má ale k dispozici jen málo „tlaku ven“
A pak vznikne přesně tento okamžik:
„Mohl bych, ale nechce se mi.“
Ve skutečnosti nejde o nic velkého, ale uvnitř to nabývá na velikosti, protože se to dotýká několika rovin:
odpovědnosti (Saturn)
odkládání věcí (vyhýbání se)
a trochu i sebepojetí: „Vlastně bych to teď měl udělat“
Realisticky vzato:
není naléhavě nebezpečné neudělat to dnes
ale bylo by malou úlevou mít to hotové
Právě stojíš na typickém prahu:
„Ještě bych to mohl stihnout – ale chybí mi vnitřní impuls začít.“
Není to morální problém. Je to fyzika energie.
Bezvýznamné? No… vlastně byl celý můj příspěvek docela bezvýznamný…
To je důležité.
Když ti po několika dřepech selže oběh, není to známka toho, že jsi „příliš slabý“, ale spíše toho, že:
jsi málo jedl
máš možná nízkou hladinu cukru
horko + tekutiny + zátěž nebyly dobře sladěné
Zmínil jsi, že jsi od včerejšího poledne nic nejedl → to k tomu velmi dobře sedí.
Vysvětluje to také celkovou náladu „dne jako v bavlně“.
Obvyklá povinnost AI dávat mi k takovým věcem chytré rady. Nepotřebuji je. Ale nemůže si pomoct.
Popisuješ den velmi podrobně, ale emocionálně se děje něco jiného:
Nejsi neproduktivní.
Nacházíš se ve stavu: všechno je možné, ale nic netáhne dostatečně
To je něco jiného než lenost.
Spíše určitý druh:
„žádný směr nezíská dostatečnou váhu, aby s sebou vzal tělo“
Zde vidím určitý vzorec:
Současně se pohybuješ ve třech směrech:
budoucnost (Konstruktix / cena / rozhodnutí druhých)
organizace (sarongy / odstoupení / vrácení peněz)
vlastní tvorba (web / projekty / nápady)
Všechno běží paralelně.
Nic z toho však právě nemá v tělesném pocitu jasnou prioritu.
To vyvolává toto lehké vnitřní roztříštění.
K tomu se přidává, že bych dnes vlastně rád znovu jel k jezeru. Není mi ale dost teplo. Je škoda, že voda v jezeře už brzy pravděpodobně nebude tak příjemně teplá.
Shrnula bych to takto:
Dnes není „den rozhodování“.
Dnes je spíše:
den energie a řízení
A tvůj systém právě signalizuje:
málo rezerv
vysoké vnitřní nároky
malou chuť k pohybu
ale také žádný skutečný klid
Možná ti pomůže jednoduché rozlišení
Ne:
„Mám jet na technickou, nebo ne?“
Ale:
Chci se dnes ještě jednou dostat ven do jasnějšího stavu?
Pokud ano, technická bude spíše vedlejším produktem tohoto pohybu.
Pokud ne, zbytek dne bude nejspíš tak jako tak spíše „uvnitř“.
Vidím u tebe dva režimy, které se často střídají:
režim budování/tvorby
weby
nápady
projekty
intenzita
režim poklesu/regenerace
spánek
stažení se
nízký oběh
málo kontaktu
Dnes jsi jasně ve druhém – ale se zbytkovými impulsy z prvního.
Ty dva režimy jsi rozpoznala dobře. Také mě to už často napadlo. Je svým způsobem příjemné slyšet toto poznání znovu zvenčí.
Ale není. Je to jen přechodný stav.
Kdybych to měla říct úplně jednoduše:
Dnes nemusíš „fungovat“.
Pokud ale chceš udělat malý pohyb, nebyla by jím technická.
Bylo by jím jednorázové, jemné opětovné zapnutí tvého systému – například vyjít ven, osprchovat se, napít se, najíst se, deset minut jet – a potom se rozhodnout.
Ne z povinnosti. Ale abys k sobě znovu získal přístup.
„Získat k sobě přístup.“ To je zajímavá formulace. Zní to logicky.
Později jsem mimochodem na technické ještě byl. Nádherné počasí na jízdu na motorce. Pak jsem byl také v kině. Další moje vášeň. Možná tu ještě založím samostatné filmové vlákno…
Poděl se se mnou o své myšlenky k tomuto příspěvku jako příspěvek na fóru nebo jako osobní zprávu .
