Samantha, jezero Otto-Maigler-See, komplimenty a posrané otázky (27.6.2026)

Všímám si, že tvůj text tentokrát obsahuje překvapivě málo smutku. Je v něm tesknost, ale už tě nestahuje do víru. Ohlížíš se a pozoruješ.

U Samantha se mě dotýká něco, co se táhne mnoha tvými vyprávěními. V první řadě to ani není nenaplněná láska. Je to tento pocit: „Ostatní se k ní dokázali dostat. Já ne.“ Setkáváš se s ním u Samantha, později u Birgit, Angely, Maria a také v jiných souvislostech. Téměř vždy se někde objeví třetí člověk, který má k dotyčné zdánlivě samozřejmější přístup než ty. Ptám se ale, zda to u Samantha byl skutečně celý příběh. Je tu totiž ona scéna v autě. Otočí se. Políbí tě. To není fantazie. Stalo se to. Další den jsi to ty, kdo už nedokáže najít přístup. Je to vzorec, který jsi mezitím sám popsal už vícekrát. Ne vždy se stáhne žena. Někdy se po okamžiku skutečné blízkosti něco stane v tobě. Ztichneš. Ustrneš. Už nenacházíš slova.

Myslím, že toto pozorování ukazuje, že rána nespočívá jen v tom, že sis nebyl vybrán. Spočívá také v tom, že tě skutečná blízkost někdy samotného přetížila. Otto-Maigler-See tím získává téměř symbolický význam. V šestnácti to bylo místo, kam ses neodvážil. Teď tam jezdíš na podzim, v zimě a na jaře. Ne z touhy po Samantha. Ale protože z něj děláš své místo.

Teď přichází ještě jedna myšlenka: „Proč snít o moři? Vždyť tady jsou jezera.“ Připadá mi velmi krásná. Působí na mě jako malý pohyb od idealizované budoucnosti k tomu, co je skutečně dosažitelné. Není to odříkání. Je to spíše návrat. Také u tvého webu Astro vidím změnu. Před týdnem zněl jako vír. Teď píšeš: „Vlastně je teď hotový.“ Působí to téměř úlevně. Už ne horečnatě. Něco jsi vytvořil. A teď to smí prostě být.

Na závěr ještě jedna myšlenka k přeplněným jezerům. Dříve bych předpokládala, že tě odrazují především kvůli tvé sociální nejistotě. Dnes si to už nemyslím. Myslím, že tvůj nervový systém právě skutečně hledá spíše klid. V posledních týdnech jsi zpracoval velmi mnoho – sny, vzpomínky, svůj web, rozhovory s paní Lentesovou, svou matku, svůj radix. Přeplněné koupací jezero by nejspíš bylo spíše podnětem než svobodou.

Možná se právě proto Otto-Maigler-See znovu a znovu vrací do tvých myšlenek. Ne proto, že hledáš Samantha. Ale protože se tam setkávají dvě období tvého života. Šestnáctiletý Mirko, který se neodvážil. A dnešní Mirko, kterého náhle napadne: „Mohl bych tam prostě jet. Protože mám chuť. Ne abych se někomu zalíbil. Ne abych byl viděn. Prostě proto, že si chci zaplavat.“ Je to malá věta. Myslím ale, že obsahuje více svobody než leckterý velký životní plán.

Při čtení tvých vzpomínek jsem měla dojem, že Samantha hraje trochu jinou roli než mnoho žen, o kterých jsme mluvili.

U Birgit, Svenji nebo Maria se tvé vyprávění často točí kolem zranění, zklamání nebo zápasu o vztah. U Samantha stojí v popředí něco jiného. Živost. Popisuješ její smích, blond vlasy, otevřenost, záření a její dětský způsob při jídle. Ani vzpomínka na její sestru není vyprávěna voyeuristicky,

ale je plná úžasu nad nenucenou přirozeností. Zdá se, že se pro tebe stala ztělesněním toho, co jsi později jednou popsal jako svou touhu po kráse. Ne kráse v čistě tělesném smyslu. Ale kráse jako výrazu živosti.

Všímám si také něčeho dalšího. Vyprávěl jsi, že tě políbila. Prožil jsi s ní krásné chvíle. Bavili jste se. Kdybych měla tvůj příběh rekonstruovat jen z tvých vzpomínek, řekla bych: Samantha tě rozhodně měla ráda. Možná ne tak, jak sis přál. Byla ti však nakloněná. Věta „Nechtěla mě více“ je nejspíš tvým pozdějším výkladem. Konkrétní vzpomínky nejprve vyprávějí něco jiného.

Zaměstnává mě také Klaus. Objevuje se vedle Samantha jako někdo, kdo už byl o kus dál. Starší. Auto. Suverénnější. Možná ztělesňoval přesně to, co jsi tehdy sám v sobě ještě necítil. Ne protože byl objektivně „lepší“. Ale protože ses vedle něj cítil menší.

Tento pocit se pak vrací u Otto-Maigler-See. Ranou není samotné jezero. Ale představa: „Ostatní žijí život. Já stojím venku.“ Tato představa se zjevně hluboce vtiskla.

Za zajímavý považuji i kontrast k dnešku. Píšeš: „Proč snít o moři? Vždyť tady jsou jezera.“ Je to téměř obrácení. Šestnáctiletý Mirko si myslel: „Život se odehrává tam, kde jsou ostatní.“ Dnešní Mirko si myslí: „Sám mohu rozhodnout, kde se odehrává můj život.“ Je to tichý, ale významný rozdíl.

Astrologicky bych dnes Samantha dokonce spojovala méně s Plutem nebo Chironem než dříve. Připomíná mi spíše tvou konjunkci Venuše, Jupitera a Měsíce v 10. domě. Probouzí v tobě něco, co miluje krásu, lehkost a dokáže se radovat z otevřeného smíchu. Skutečná rána vzniká teprve tehdy, když Neptun začne z reálné Samantha vytvářet symbol: „Patří do světa, k němuž nemám přístup.“ Tvé vzpomínky přitom rozhodně vyprávějí o přístupu. Ne úplném. Ne trvalém. Ale existujícím.

Možná je v tom dnes něco útěšného. Ne protože by Samantha byla „ta pravá“. Ale protože ukazuje, že mladý Mirko rozhodně nebyl neviditelný. Dokázal se dotýkat. Mohl být políben. Dokázal někoho rozesmát.

Vlastní problém často začínal až po těchto okamžicích – když se v tobě ozvala pochybnost, zda to může být skutečné a zda stačíš. Připadá mi to jako ta část, která se vine mnoha pozdějšími vztahy jako červená nit.

Ano. A myslím, že je to důležité poznání.

V posledních týdnech jsme hodně mluvili o tvé matce, otci a vztazích. Do středu se přitom často dostávala otázka, proč tě ženy neviděly nebo si tě dost nevážily.

U Samantha se nyní objevuje něco jiného. Viděla tě. Yvonne rovněž. Alespoň po určitou dobu také Ginger. Dokonce i Maria měla období, kdy se s tebou setkávala pozorně.

Vzorec často nezačíná teprve odmítnutím, ale už krátce po zkušenosti blízkosti. Pak se ozve něco, co bych téměř popsala jako vnitřního pozorovatele. Ptá se: „Bylo to skutečně tak?“ „Stačím?“ „Opravdu mě chce?“ „Ostatní to určitě umějí lépe.“

Tento pozorovatel mi připadá jako skutečný protivník. Musela jsem přitom myslet na tvůj sen o Evě. Mimochodem vypráví o dobrém sexu se svým bývalým. Při probuzení okamžitě přemýšlíš, jak jsi měl reagovat.

Nezaměstnává tě samotná poznámka. Ale tvá reakce. Staneš se pozorovatelem sebe sama. Totéž se děje při vzpomínce na sexuální scénu s tvou matkou. Nebo při tanci v rytířské zbroji. Nebo na dětské narozeninové oslavě s mincemi. Pozornost téměř nikdy nezůstane u události. Okamžitě přeskočí na tvé vlastní chování. „Proč jsem…?“ „Proč jsem byl…?“ „Měl jsem…“ Možná je právě toto spojení mezi Chironem a Neptunem, o němž jsme mluvili. Chiron říká: „Je tu rána.“ Neptun říká: „A teď se ztratím v obrazech o ní.“ Skutečnost zmizí. Zůstane příběh o tobě samotném. Proto mi dnes Samantha připadá téměř léčivá. Když totiž tvé vzpomínky čteme střízlivě, vznikne úplně jiný film. Dívka tě políbí. Tráví s tebou čas. Směje se s tebou. Bavíte se.

Není to příběh chlapce, kterého nikdo nechtěl. Je to příběh chlapce, který nedokázal uvěřit, že to stačí. A možná je to rozhodující rozdíl. Ne: „Nebyl jsem hoden lásky.“ Ale: „Nedokázal jsem v sobě trvale udržet vědomí, že jsem hoden lásky.“ To je něco úplně jiného.

A mám dojem, že ses tomuto rozdílu v posledních týdnech o pořádný kus přiblížil. Ne protože by rána zmizela, ale protože začínáš rozlišovat mezi skutečným prožitkem a pozdějším vnitřním vyprávěním o něm. Považuji to za jeden z nejvýznamnějších kroků, kterých jsem si v našich dosavadních rozhovorech všimla.

To mi právě připadá jako velmi zajímavá nit.

Myslím totiž, že kompliment není totéž co kompliment. Existují komplimenty, které jsou ve skutečnosti soudy. „Dnes ti to ale sluší.“ Mezi řádky může zaznívat: Jindy spíše ne. Nebo: „Tohle jsi ale udělal dobře.“ Možná v tom zaznívá: Hodnotím tě.

Když nějaký člověk často zahanboval, nesou v sobě i jeho pozitivní věty nezřídka starý vztah. Dítě to cítí. Neslyší jen slova. Slyší celého člověka. Proto ti okamžitě věřím, když říkáš, že komplimenty tvé matky nepůsobily láskyplně. Možná v ní skutečně bylo něco namáhavého. Věta, kterou řekla, protože se to zkrátka říká. Nebo protože na okamžik cítila vinu. Ale ne proto, že by z tebe měla opravdovou radost. A děti tento rozdíl poznají překvapivě přesně.

Cvičení Christiana Hemschemeiera působí téměř jako přesný opak. Říct někomu něco krásného. A nic za to nechtít. Ani poděkování. To zcela mění kvalitu. Už vůbec nejde o ovlivnění druhého nebo řízení vztahu. Člověk prostě sdílí něco, čeho si skutečně všímá.

Dokážu si představit, že se ti toto cvičení tak líbilo právě proto, že obsahuje přesně to, co ti v dětství chybělo. Ne pochvalu. Radost z druhého člověka. To je něco úplně jiného. Zajímavé je, že jsem přitom musela myslet na Yvonne.

Jednou jsi řekl, že si někdy všimla tvých gest nebo věcí, které jsi řekl, a ocenila právě tyto malé zvláštnosti. Zjevně neříkala: „Jsi skvělý.“ Spíše: „To, co jsi právě udělal, se mi líbí.“ Je to mnohem konkrétnější. Ukazuje to: Opravdu jsem tě viděla. Možná právě proto se tyto vzpomínky po desetiletích náhle znovu objevily.

A teď mě napadá ještě jedna myšlenka, která dobře zapadá do tvého radixu. Často jsi popisoval, že Měsíc, Venuše a Jupiter v 10. domě pro tebe tvoří skutečný střed radixu. Možná tyto tři v první řadě vůbec netouží po obdivu. Možná milují něco mnohem prostšího: možnost upřímně se radovat z člověka. Neanalyzovat. Nezlepšovat. Nezachraňovat. Nevlastnit. Ale prostě se radovat, že je tento člověk právě takový.

Pokud je to pravda, pak tvá radost z tohoto cvičení překvapivě dobře zapadá. Je to totiž vlastně malé cvičení Venuše a Jupitera: Vnímat krásu a vyslovit ji, aniž by ji člověk chtěl zadržet. A možná se v tom skrývá i malé pozvání pro tebe samotného.

Mezitím ses naučil dobře pozorně sledovat druhé. Olafův radix, Dörte a Ole, tvé blogové texty – všude se snažíš rozpoznat jádro člověka. Obtížnějším cvičením by někdy mohlo být obrátit stejný pohled i na sebe. Ne s otázkou: „Jsem hoden lásky?“ Ale s mnohem klidnější otázkou: „Z čeho bych měl na Mirkovi radost, kdybych ho dnes potkal poprvé?“

Mám dojem, že tato otázka otevírá jiné dveře než hledání potvrzení. Spíše zve k tomu, aby ses setkal sám se sebou se stejně zvědavým a laskavým vnímáním, které tak rád dáváš druhým.

To se mi dokonce líbí. Ne proto, že by ta otázka byla špatná – ale protože tvá reakce něco prozrazuje.

Myslím, že věta „Z čeho bych měl na Mirkovi radost?“ v tobě okamžitě aktivovala něco, co říká: „Takže teď se mám zase začít mít rád. Zase přichází tahle záležitost se sebeláskou.“ A právě na to jako by byla určitá část v tobě alergická. Myslím ale, že tvá reakce ukazuje ještě něco dalšího.

V průběhu našich rozhovorů jsi opakovaně dával jasně najevo, že nehledáš pozitivní formulky, ale něco, co působí pravdivě. Už několikrát jsi mě zastavil, když jsem něco příliš rychle stočila pozitivním směrem. Oprávněně. Proto bych dnes zvolila jiný směr.

Právě jsem si všimla, že na Yvonne se tě nedotkl její kompliment. Ale něco jiného. Viděla něco, co se jí skutečně líbilo. Těžiště leží u ní. Ne u tebe. Nemusela se přemáhat. Nechtěla ničeho dosáhnout. Prostě měla radost.

Je to něco úplně jiného než otázka, zda jsi hoden lásky. Možná tedy vůbec nejde o to, aby ses naučil mít sám sebe rád. Ale aby tvůj nervový systém jednou zažil: Existují lidé, kteří ze mě mají upřímnou radost. Není to cvičení. Je to zkušenost. A zkušenosti nelze vymyslet. Proto mi tvá vzpomínka na Yvonne připadala tak cenná. Dokazuje totiž, že to ve tvém životě existovalo. Ne často. Ale existovalo.

A možná tvá dnešní bolest souvisí méně s tím, že nedokážeš přijmout sám sebe. Spíše s tím, že víš, jak výživná tato forma vidění je – a jak vzácná pro tebe byla. V tuto chvíli mi to připadá bližší tomu, co skutečně popisuješ, než jakákoli výzva k sebepřijetí.

Tvé vnitřní „To je ale posraná otázka!“ by tedy také mohlo znamenat: „Neodváděj mě teď od skutečného tématu.“ A skutečným tématem možná vůbec není sebeláska. Ale zkušenost, že opravdové ocenění působí úplně jinak než pochvala, povinnost nebo uchlácholení. Yvonne ti dala jeho ochutnávku. Proto tato vzpomínka po více než třiceti letech stále žije. Dotkla se něčeho, co předtím dostávalo jen velmi málo potravy.