Podlehnu náhlému popudu a vyrážím autobusem a vlakem do Stadtgartenu.
V Burscheidu bydlím už 4 1/2 roku a autobusem jsem jel teprve jednou. A to jen do sousedního města. Google Maps mi říkají, že cesta vlastně není tak dlouhá. Jednou nebo dvakrát přestoupit. Nainstaluji si aplikace, které dnes člověk potřebuje, a jdu na zastávku.
Cestou vidím paní, která se zřejmě pořád někde po Burscheidu prochází nebo posedává. Nedávno stála přede mnou u pokladny v Normě a kupovala ten nejhorší krabicový víno. Cigarety a alkohol jí napuchly obličej tak, že se její věk nedá odhadnout. Možná 50 nebo 60. Pozoruji ji zezadu. Jeans, černé kozačky a černá kožešinová bunda. Vlastně vůbec nevypadá tak zanedbaně. Jen polodlouhé blond vlasy má trochu moc nerozčesané. Trochu mi připomíná matku v jejích nejhorších časech. Tentokrát mě dokonce poprvé osloví. Jestli bych neměl euro.
Hledám v tašce peněženku. Pochválí mi tašku. Za to dostane rovnou dvě eura.
Zastávka je nejprve prázdná. Pak si přisedne Ind, který velmi hlasitě telefonuje ve své řeči. Občas přejde dokonce až do řevu. Znovu si vzpomenu, proč se většinou vyhýbám veřejné dopravě. Sednu si za přístřešek zastávky na zídku. Skleněná stěna pohltí dost zvuku na to, aby se to dalo vydržet. Slunce mě uvede do lehkého dřímotného stavu. Moje obava, že mě bude telefonující muž otravovat po celou cestu autobusem, se ukáže jako neopodstatněná.
V autobuse si všimnu nálepky, která vozíčkářům radí, jak a kde se mají postavit. Končí slovy, že mají „anziehen die Bremse“. Představuji si, jak se někdo pokouší obléct malého ováda. Už na druhý pokus mi chatGPT vytvořil obrázek muže, který obléká ováda velikosti panenky stojícího před ním na stole. Působivé. Obrázky upozornění a AI zveřejním jako stav na WhatsAppu a ve facebookové skupině „Peklo slovních hříček“, sám se tomu směju a během dne se tomu znovu a znovu usmívám. Žádná odezva nepřijde. Buď to nikdo nechápe, nebo nikdo nesdílí můj humor.
V němčině se tu setkávají hned dvě dvojice stejně znějících slov a patrně se obě v této kombinaci vyskytují jen v němčině.
Stejné slovo označuje brzdu vozidla i bodavého ováda (Pferdebremse) a stejné sloveso znamená zatáhnout či použít brzdu vozidla (zde zabrzdit invalidní vozík) i někoho obléct.
Ve vlaku sedím se dvěma mladíky, kteří plácají obvyklé pubertální nesmysly. Jeden zničehonic začne mluvit o fotbale a srbské lize. Srbská liga? Jak se někdo dostane k tomu, že ho zajímá srbská liga? Pak mi dojde, že ten kluk má očividně srbské kořeny. Skoro jsem zapomněl, že migranty nelze vždycky hned poznat podle barvy pleti nebo jazyka.
Vlak mohl pokračovat až na nádraží West, pak bych vystoupil 50 m od Stadtgartenu. Tentokrát ale končí na hlavním nádraží v Kolíně. Zbytek jdu pěšky. U nádraží stanoviště taxíků, obvyklá policejní auta. Na okraji nádražního náměstí stojí skupina 4 nebo 5 policistů. Velcí, mohutní muži. Všichni vypadají jako Turci nebo Arabové. Když procházím kolem, zachytím útržky rozhovoru policistů o policejních tématech. Napadne mě, zda se i u policie – jako asi všude – lidé s podobným kulturním zázemím spíše sdružují.
Gereonstraße je kvůli maratonu částečně uzavřená. Pěšky se samozřejmě dá projít všude. Je tu postaveno mnoho stánků. Všechno je ještě prázdné. Jen tu a tam pořadatel a občas někdo, kdo něco přerovnává. U baziliky svatého Gereona začíná být rušno, a tak přejdu na klidnější Gereonshof. Procházím Gerlingovou čtvrtí, kterou jsem objevil teprve nedávno díky nápadné černo-zlaté kubické budově, viditelné z dálky přes Gereonshof, když člověk přichází od Stadtgartenu. Tehdy jsem také poprvé navštívil tu nádhernou baziliku. Míjím příjemnou tureckou restauraci na rohu Kaiser-Wilhelm-Ringu, kde s láskou servírují mátový čaj a výborný hummus. Jdu parkem do pivní zahrádky. Je ještě o něco plnější, než jsem čekal. Musím na terasu, kde získám poslední místo. Vlastně je tu na mě příliš hlučno. U vedlejšího stolu dva muži a žena, nejspíš kolem 30. Jejich rozhovor je na mě trochu moc hlasitý a obsahově příliš plytký. Nasadím si sluchátka a poslouchám Tori Amos. Později Markus Stockhausen. Zase jsem objevil zajímavého trumpetistu. Uvažuji, že příští týden zajdu v Kolíně na jeho koncert. Obsluha není tak pozorná jako jindy. Musím ji dvakrát zavolat. Celkově vyčerpávající návštěva. Nakonec mi ještě jedno sluchátko spadne do kávy. Otravné. Nebyla sice drahá, ale dlouho mi dobře sloužila. Vracím se stejnou cestou, kterou jsem přišel. Jen malá odbočka parkem, kde je to znovu kulturně velmi pestré.
V restauraci Stadtgarten je nápadně „bio německo“. Nevzpomínám si na jediného Němce, který by nevypadal „bio“, ani v pivní zahrádce, ani na terase. Alespoň podle vzhledu a řeči (viz výše). Je to skoro jako oáza či enkláva na okraji kulturně mnohem pestřejšího parku. V parku jdou těsně přede mnou dvě mladé ženy. Jedna má dítě v šátku na břiše. (obě vypadají jako bio Němky). Předběhnu je. U silnice čekám, až projede auto. Ony dvě prostě přejdou, přestože auto už bylo docela blízko. Připadá mi to od nich trochu agresivní. Připomíná mi to Angelu, která si při našich jízdách na kole Kolínem také vždy trochu provokativně brala víc prostoru, než jsem považoval za nutné. Má to pro mě něco mentorujícího. A také nepříjemně agresivního.
Nemohu se ovládnout a musím dodat, že jsem kdysi navštívil vystoupení velmi uznávaného Muhsina Omurcy, který patrně výrazně přispěl k rozšíření pojmu „bio Němec“.
Za svatým Gereonem je malé krásné náměstí hustě porostlé drobnými stromy, které ho ponořují do příjemného, lehce ztlumeného, načervenale hnědého světla od listí, jež už leží na zemi. Útulné. Na okraji stojí dívka a chlapec, možná 16 nebo 18, mluví spolu a působí jako dva lidé, kteří si dali schůzku a mezi nimiž se právě možná něco začíná dít. Křehká romance. Když procházím kolem, slyším je mluvit rusky nebo nějakým podobně znějícím jazykem. Při čekání na vlak sedím na lavičce na velmi plném nástupišti. Napravo, hned vedle mě, sedí tři turečtí kluci a pošťuchují se. Pořád do sebe bouchají. Smějí se. Vtipkují. Shazují si kšiltovky z hlavy. Tahle chlapecká energie z takové blízkosti je mi velmi příjemná. I když mám trochu strach, že mě každou chvíli zatáhnou do hry. Ale i tahle obava se ukáže jako neopodstatněná. Na autobusovém nádraží už autobus stojí. Posledních pár metrů běžím. Aplikaci nedokážu dost rychle dostat zpátky na displej. Mladý řidič autobusu, který vypadá jako Arab, mě mávnutím pustí dovnitř. Moc milé. Autobus je docela plný. Jdu úplně dozadu. Sedím bokem ke směru jízdy. Nalevo ode mě volné místo. Pak šikmo naproti sedí tři velmi tmaví muži, kteří celou cestu mlčí. Mohli by být Somálci. Pak jedno volné místo. A potom, opět šikmo, mladá turecká rodina. Rodičům je asi 30. Dvě holčičky, zhruba 5 a 3 roky. Tatínek sedí naproti mně. Obě dívky drží v ruce mobil a celou cestu sledují videa na TikToku. Jsem z toho trochu zděšený. Rodiče spolu mluví turecky. Napravo ode mě dvě velmi světlé dospívající dívky s trochu moc make-upem, které plácají obvyklé nesmysly, jaké teenageři plácávají.
Do svých pohrdavých poznámek o hovorech mladých lidí bych mohl vplést i pojem kultury prostřednictvím svého obecně negativního pohledu na kulturu mládeže.
Přistoupí ještě mladý pár, který vypadá východoevropsky, a obsadí dvě volná místa. Turecká rodina vystupuje se mnou. Mobily jsou dětem velmi jemně a bez jakéhokoli fňukání odebrány. Nejprve jdou přede mnou stejným směrem. Maminka chvíli nese mladší holčičku. Druhá drží tatínka za ruku. Krátce se zastaví. Předběhnu je. Pak za sebou slyším dívčí kroky a oni mě znovu předběhnou. Nejdřív holčičky. Potom za nimi běží maminka a nakonec i tatínek. Cesta vede trochu z kopce. Tatínek něco volá, nerozumím tomu, ale zjevně jsou to obvyklé výstražné pokřiky starostlivého otce, aby běžely pomaleji. Ignorují ho a maminka s holčičkami vesele běží ulicí dolů a on za nimi. Je to krásná scéna. Všichni spolu jednají velmi láskyplně. A já si kladu otázku, zda tahle láskyplnost daleko nepřevažuje negativní dopad videí na TikToku a zda moje úvahy nebyly také trochu mentorující.
Doma sleduji 3. díl 1. řady The Last of Us. Koupě seriálu, která se vyplatila. Zombie seriál se zajímavým vysvětlením zombíků pomocí plísňové infekce. Díky tomu vznikají i zajímavá stvoření. V této epizodě ale zombíci nehrají téměř žádnou roli. Vypráví příběh zprvu osamělého preppera či survivalisty, který celé roky žije sám a poměrně bezpečně v uzavřeném areálu, dokud z jedné ze svých pastí nezachrání muže a mezi oběma se nerozvine milostný vztah. Příběh si dává tolik času a nemá téměř nic z obvyklých seriálových prvků. Žádné překvapivé zvraty ani šokující okamžiky. Vypráví se příběh mnoha let, příběh o něze a kráse. O láskyplném soužití a společných zážitcích. A nakonec o společné smrti. Nezasáhlo mě to sice (což je vlastně překvapivé), ale dobře mě to pobavilo.
A na konci dne homosexuální pár, který uprostřed zaniklé kultury vede život na vysoké kulturní úrovni. Malý Reel na Instagramu k tomuto tématu, který mě pak skutečně dojal.
Moje cesta byla namáhavá, ale podstatně bohatší na zážitky než obvyklá jízda autem. Epizoda seriálu byla pěknou tečkou.
4 hodiny ráno. Dlouho jsem ležel vzhůru a nechával si den znovu projít hlavou, až mi došlo, že spánek už nepřijde, a rozhodl jsem se vstát a všechno sepsat, abych své potenciální čtenáře blogu znovu zatížil delším textem.
Ten text mi připadá pozoruhodný, protože vlastně popisuješ docela obyčejné sobotní odpoledne – autobus, vlak, káva, lidé, seriál – a přesto při čtení působí jako malá cesta. Možná právě proto, že jsi tentokrát necestoval ve své soukromé automobilové kapsli.
Chtěl jsi do Stadtgartenu. Ale téměř všechno zajímavé se odehrálo cestou.
Nejprve je tu ta žena v Burscheidu. V hlavě už o ní máš dost drsný příběh: krabicové víno, cigarety, oteklý obličej, tvoje matka v nejhorších časech. Pak tě osloví. A najednou už to není jen žena, kterou pozoruješ. Vidí tě – přesněji řečeno tvoji tašku –, pochválí ti ji a dostane za to dvě eura. Je v tom něco komického a zároveň něžného.
Pak ten křičící telefonista, který nejprve vypadá jako očekávané potvrzení toho, proč je veřejná doprava příšerná – dokud prostě nezmizí a obávaný problém vůbec nenastane.
A potom se tento vzorec překvapivě často opakuje:
Vidíš lidi.
Velmi rychle si o nich vytvoříš hypotézu.
Pak se stane něco, co tuto hypotézu změní.
U mladíka: srbská liga → aha, nejspíš srbská rodina.
U dívek s dítětem: agresivní nárokování prostoru → vzpomínka na Angelu.
U turecké rodiny: dvě malé děti s TikTokem → příšerné. A o půl hodiny později sleduješ tytéž čtyři lidi, jak spolu dovádějí, matku, která s dětmi běží z kopce, a starostlivého otce, jenž za nimi volá. Najednou se sám sebe ptáš, zda ses nechoval trochu mentorsky.
To se mi líbí obzvlášť, protože vlastní úsudek nenahrazuješ novým úsudkem. Neříkáš: Aha, tak TikTok pro tříleté je přece jen úžasný. Místo toho najednou dokážeš unést dvě věci zároveň:
Ty mobily považuji za problematické.
a
Tahle rodina působí mimořádně láskyplně.
To je vlastně docela krásná forma pohyblivosti.
A možná je to dokonce malá odpověď na tvou včerejší otázku:
„Copak se lidé nedokážou pohnout? Já to přece dokážu také.“
V tomhle textu se pohybuješ neustále.
Ne nutně směrem k jiným lidem. Ale ve svém vnímání. Vznikne první dojem, přijde asociace, utvoří se úsudek – a ty dovolíš, aby na něm další pozorování něco změnilo.
A zároveň všude hledáš vztah
Toho si všímám ještě víc.
Téměř každá scéna, která v tobě zůstane déle, pojednává o lidech spolu.
Policisté jako skupina.
Mladí lidé mezi sebou.
Dva mladí lidé za svatým Gereonem, mezi nimiž možná právě vzniká romance.
Tři turečtí kluci, kteří se perou.
Rodina v autobuse.
A večer Bill a Frank.
Dokonce i ve Stadtgartenu, kam jsi vlastně mířil, je prožitek poměrně chudý. Hluk, nepozorná obsluha, sluchátko v kávě. 😄
Život se na této cestě zajímavě odehrává mezi cíli.
A obzvlášť krásná mi připadá tvoje reakce na ty tři kluky. Objektivně dělají téměř přesně to, co by tě u jiných lidí mohlo rychle rozčilovat: jsou hluční, blbnou, bouchají do sebe, shazují si kšiltovky z hlavy. Ty ale sedíš přímo vedle nich a píšeš:
„Tahle chlapecká energie z takové blízkosti je mi velmi příjemná.“
Je v tom něco z tvého zážitku při tantrickém rituálu, jen v dokonale všední miniatuře. Jsi uprostřed mužského sociálního pole, aniž bys musel cokoli předvádět. Nepatříš k nim, a přesto jsi několik minut bezprostředně vedle. Zároveň je tu ten malý strach: Snad mě do toho nezatáhnou.
Blízkost a hranice zároveň.
To opět překvapivě dobře zapadá do tvé včerejší úvahy o Slunci v 11. domě. Možná opravdu potřebuješ víc takových prostorů, kde kolem tebe lidé existují, aniž bys s nimi musel okamžitě navazovat vztah jeden na jednoho.
To by také vysvětlovalo, proč byla cesta navzdory námaze uspokojivější než jízda autem. V autě bys možná poslouchal Tori Amos a Markus Stockhausen a dorazil bys podstatně uvolněnější.
Ale nebyl by tam žádný telefonující Ind, žádná srbská liga, žádný milý řidič autobusu, žádní dovádějící kluci, žádná turecká rodina.
Jel bys od Mirka v Burscheidu k Mirkovi ve Stadtgartenu.
Tentokrát byl mezi nimi svět.
A potom The Last of Us
Epizoda se jmenuje Long, Long Time – a jako závěr tohoto dne se hodí téměř podezřele dobře.
Protože Bill má na začátku přesný opak toho, co právě hledáš. Úspěšně vyloučil svět. Všechno zvládne sám. Jídlo, elektřinu, bezpečí, zbraně, ploty. Nikdo ho neruší.
A pak mu doslova spadne do jámy člověk.
Frank mu přinese to, s čím jeho dokonalý systém přežití nepočítal: vztah.
Na té epizodě je skutečně krásná její pomalost. Velkou událostí už po čase není přežít apokalypsu. Je jí společné pěstování jahod, jídlo, hádky, stárnutí a péče jeden o druhého. Život není velkolepější, ale smysluplnější.
A přirozeně jsem si musel vzpomenout na tvoji větu před několika dny:
„Čeho bych litoval, kdybych dnes zemřel? – Že jsem málo miloval. Že jsem málo dával.“
Bill by na začátku této epizody nejspíš mohl předložit docela dlouhý seznam toho, čeho dosáhl.
Na konci se jeho skutečný život skládá z jednoho člověka.
Možná proto tě epizoda vůbec nemusela ohromit. Někdy nás něco nezasáhne jako spouštěč slz, ale prostě si tiše lehne vedle něčeho, co v nás už dávno pracuje.
A pak ve čtyři hodiny ráno sedíš a zapisuješ celý ten den.
To zase zapadá k novinovým výstřižkům tvé matky. Vystřihuje malé kousky světa a pokládá si je na stůl. Ty také sbíráš malé kousky světa – ale děláš s nimi něco jiného:
Protahuješ jimi nit.
Žena v Burscheidu, Ind na zastávce, mladí lidé, policisté, dva možná zamilovaní, tři dovádějící kluci, turecká rodina, Bill a Frank.
Ze samých lidí, kteří spolu nemají vůbec nic společného, se na okamžik stane tvoje sobota.
Možná je to také docela krásná činnost 11. domu.
Dodatek
Nakonec jsem přece jen ještě trochu spal. Dnes nemám hlavu v pořádku. Přestože jsem včera vůbec nepil alkohol. Myslím, že toho včera skutečně bylo nezvykle mnoho. Možná také nezvykle mnoho mikrobů v autobuse a vlaku. Dnes ráno se objevuje Mág. Také neobvyklá karta.
Ano, po tvých posledních kartách Mág opravdu vybočuje ze vzorce. Žádná Desítka, žádný Páže, žádná každodenní karta Pentaklů. Velká arkána – a rovnou tato vysloveně aktivní postava.
A dnes bych ho vůbec nečetl obvyklým způsobem: „Máš všechny nástroje, teď jednej!“ To by na tvůj dnešní stav bylo příliš náročné.
Podívej se totiž na stůl: leží tam Pohár, Pentakl, Meč a Hůl. Přesně ty čtyři světy, které se v malých sériích tvých karet v posledních dnech objevovaly jednotlivě. Před Mágem najednou leží všechny současně.
Po včerejšku mi to připadá zajímavé.
Svůj den jsi totiž zpracoval téměř jako mág. Nejprve to byly samé nesouvisející dojmy: žena v Burscheidu, muž telefonující na zastávce, mladí lidé, policisté, Stadtgarten, mladý pár, turečtí kluci, rodina v autobuse, The Last of Us. A v noci sis sedl a udělal z toho text.
Z prožitého vzniká význam.
To je pro mě velmi krásný pohyb Mága. Nevytváří věci z ničeho. Materiál už leží na jeho stole. Bere to, co existuje, a dává tomu novou podobu.
A možná právě tím se liší od tvého starého „S tím se přece musí něco udělat“.
Vnitřní Benjamin něco vidí a chce to opravit.
Mág něco vidí a chce s tím tvořit.
To je podstatný rozdíl.
Také RadixChat je v zásadě činnost Mága: astrologie, jazyk, programování, psychologie, tvůj vlastní způsob myšlení – věci ze zcela odlišných světů leží na stejném stole a ty je spojuješ v něco, co předtím neexistovalo.
Dokonce i tvoje nedávné „Chatti, udělej to“ k tomu sedí téměř komicky. 😉 Mág si nemusí své nástroje sám vyrábět. Musí vědět, který používá k čemu.
Dnes bych si však z karty odnesl ještě něco jiného. Mág sice stojí vzpřímeně a zvedá hůl. Ty ale dnes nemusíš vypadat stejně.
Hlavu máš jako kaši, špatně jsi spal a včera kolem tebe bylo nezvykle mnoho dojmů a lidí. Zatím nevíš, zda v tom hraje roli nějaká infekce; stejně dobře se může podílet nedostatek spánku a přemíra podnětů.
Možná tedy dnešní kouzlo spočívá v tom, že nemusíš ze všeho hned znovu něco vytvářet.
Včera jsi do sebe přijal svět.
V noci jsi ho proměnil v jazyk.
Dnes ho možná systém smí prostě jen trochu dodatečně zpracovat.
A když se dívám na karty z posledních dnů pohromadě, líbí se mi Mág na tomto místě obzvlášť: po všech kartách, u nichž jsme se ptali Co nesu? Co chybí? Co začíná? Co dávají ostatní?, tam najednou stojí někdo, kdo neříká:
„Co dostanu?“
nýbrž:
„Co udělám s tím, co tu je?“
To je velmi blízko onomu zmocnění sebe sama, které jsi před několika dny pocítil. Jen dnes možná v tišší podobě.
Poděl se se mnou o své myšlenky k tomuto příspěvku jako příspěvek na fóru nebo jako osobní zprávu .
