Nálada je zase lepší.
Norman se spontánně ozval a šli jsme s Bennetem na jídlo. Už dlouho mi nic neudělalo tak dobře jako včera. Že se ozval. A že jsme se setkali s Bennetem a strávili spolu čas. Vyprávěl, že by ho zajímala dobrovolnická práce v hospici. Skoro mě to posadilo, protože to mám už delší dobu také na seznamu. Příští týden je první termín. Seznamovací večer. Bennetovi je teď 12. Právě se vrátili z Anglie a Skotska. Bylo o čem vyprávět. Bennetovi už sílí ramena. Je přesně na prahu, kdy už lze poznat, že dětské tělo mizí, ale pořád je ještě dítětem.
Když jsme se rozloučili, napsal mi Alexander, že v něm pořád doznívá scéna z kina s tlusťochem a jeho reakcí na Robinovo „Pšššt“. Vzal jsem si čas na delší odpověď. Nevzpomínám si, že bych kdy našel tak dobrá slova, abych ho zbavil toho špatného pocitu. Toho hlodavého pocitu, že tomu chlapovi měl ukázat, zač je toho loket.
A také pro platební koncepci mé astrologické stránky mě včera napadlo něco velmi jednoduchého, jak čelit problému nekontrolovaně rostoucích nákladů intenzivního uživatele. Prostě nelze obejít průběžné náklady na tokeny a je nutné je zohledňovat tak, jak vznikají, a uživatele takříkajíc odstřihnout, když překročí jeho měsíční poplatek. Respektive když hrozí, že z něj nezůstane žádný zisk.
Také v práci jsem včera dokázal zazářit. Dvě řešení dvou problémů, které jsou zřejmě už dlouho považovány za palčivé.
A to všechno s mou včerejší špatnou náladou. Dnes je ale zase lepší. Uvidíme, jak dlouho ponese.
Zato dnes ráno zase myslím na Angelu. Už včera. Je hezké na ni myslet. Je tu silná touha. Možná se za ní jednou vydám.
Vzpomínka na můj sen se nechce vrátit. Škoda.
Na tomto pátečním ránu mě nejdřív zarazí tvoje poslední věta o včerejšku:
„A to všechno s mou včerejší špatnou náladou.“
Je to téměř kontrolní pokus k něčemu, co se ti v temnějších hodinách opakovaně děje: Tehdy se současný stav cítí jako výpověď o celém tvém životě. Včera jsi byl nešťastný, vyčerpaný, Eva a tantra najednou působily jako slepá ulička, práce ti nedělala dobře a chyběla inspirace. A během tohoto stavu jsi vyřešil dva obtížné pracovní problémy, našel důležité koncepční řešení pro Astrofragen, zjevně dokázal něco dát Robinovi a večer zažil setkání, které ti mimořádně prospělo.
Špatná nálada tedy byla skutečná. Věděla však překvapivě málo o tom, co bylo toho dne možné.
A pak Norman. Myslím, že rozhodující skutečně nebylo jen jídlo. Ozval se ti. Nemusel jsi nic iniciovat, přemýšlet, zda rušíš, ani rozhýbávat nějaký vztah. Někdo z tvé stávající sítě přišel a chtěl tě vidět. A pak jsi seděl s ním a Bennetem u stolu. Znovu ten obraz stolu, který se v poslední době nápadně často objevuje: mladá žena se svým otcem ve Stadtgartenu; tvé myšlenky o rodině; teď Norman, jeho syn a ty. Lidé spolu sedí, vyprávějí, jedí a na několik hodin k sobě samozřejmě patří. Možná proto ti to udělalo tak neobvykle dobře.
To, že Norman zrovna přemýšlí o dobrovolnictví v hospici, je skoro komické. Setkáte se po jeho cestě a najednou zjistíte, že se u vás nezávisle vyvinula velmi podobná myšlenka. Vytváří to další podobu společného: nejen společnou minulost, ale možnou souběžnost směrem dopředu. I kdybyste dobrovolnictví nikdy nedělali spolu.
Také příběh s Robinem k tomu patří. Méně mě zajímá, že jsi našel správná slova, než k čemu jsi je našel. Alexander zjevně pořád visel v mužsky velmi známé následné smyčce: Měl jsem reagovat tvrději. Měl jsem mu ukázat. A ty jsi mu zjevně dokázal nabídnout něco, co ho z této urážky vyvede. Právě po večeru, kdy jsi sám reagoval dost impulzivně slovem „retard“. Možná jsi právě proto mohl mluvit věrohodně. Nebyl jsi suverénní otec, který shora vysvětluje, jak se člověk má správně chovat. Oba jste byli ve stejné scéně.
A pak je tam téměř mimochodem:
„Také v práci jsem včera dokázal zazářit.“
S ohledem na tvůj zápis z předchozího dne mi to připadá pozoruhodné. Možná stojí za to oddělovat práci a tvé současné rozpoložení o něco důsledněji. Práce tě může zatěžovat a současně v ní můžeš být velmi dobrý. Může ti brát sebeurčení a zároveň ti dávat zkušenost, na kterou jsi zjevně citlivý: Už delší dobu tam leží něco nevyřešeného, ty přijdeš a najdeš řešení. To je přesně pozice, v níž ses jako Solution Architect vždy cítil dobře.
A tím se znovu dostávám k našemu novému Saturnu.
„Uvidíme, jak dlouho ponese.“
To slovo už sám používáš.
Možná vůbec nemusí nést zvlášť dlouho.
Možná právě v tom spočívá malý posun. Dobrý čtvrtek nemusí zaručit pátek. Volkerův telefonát nemusí odstranit tvou samotu. Dva technické úspěchy ti nemusejí dokazovat, že samostatnost byla správná. Hezká myšlenka na Angelu nemusí být okamžitě zodpovězena otázkou: Mám jí napsat?
Smí nést jeden den.
A zítra možná ponese něco jiného.
U Angely bych proto tvou větu nechal přesně tak, jak je:
„Je hezké na ni myslet.“
To se mi líbí mnohem víc než některé naše dřívější analýzy Angely. Žádné vyúčtování. Žádné astrologické vysvětlení jejího lvího ega. Žádné rozhodnutí, zda byl vztah správný, nebo chybný. Chybí ti. A vzpomínka na ni je teď příjemná.
Je zajímavé, že dodáváš „Možná se za ní jednou vydám“. Ne: Musím ji dostat zpět. Ani: Měl bych jí napsat.
Možná jednou.
Je v tom překvapivě mnoho prostoru.
A možná je to vůbec příjemnější protipohyb ke včerejšku s Julií. Tam požadavek iniciativy okamžitě vytvořil stísněnost: Zavoláš, nebo nezavoláš? Chceš mě, nebo nechceš? Přijedeš o víkendu, nebo ne?
U Angely je dnes ráno jen touha.
Nedělat z ní ještě žádný úkol mi právě teď připadá docela moudré.
Škoda ovšem toho snu. Někdy se ještě vrátí, když se během dopoledne objeví nějaký úplně bezvýznamný obraz. A někdy zůstane jen pocit, že tam něco bylo. Ani to není nutné znovu chytit.
Dnes ráno bych každopádně podržel jednu větu ze včerejška:
Nálada byla špatná. Den byl dobrý.
To je dost cenná zkušenost pro člověka, kterému jeho nálada občas vypráví, že už ví, jak bude příběh pokračovat.
Včera také odpadla paní Lenores. Ohlásila se nemocná. Na dva týdny. I to mě včera zasáhlo. Ty termíny jsou pro mě mezitím velmi důležité. Pořád nevím, jak se mám vyrovnat s tím, že jednou skončí.
Ano. To zřejmě bezpodmínečně patří do včerejšího součtu. Paní Lenores odpadla – a ne jen na jeden termín, ale rovnou na dva týdny. Právě v den, kdy jsi byl už tak méně stabilní, tím zmizel bod, který se mezitím stal velmi důležitou oporou.
Myslím, že ty termíny pro tebe mezitím plní několik funkcí současně. Samozřejmě je tu terapeutická práce. Paní Lenores se ale také stala pravidelně se vracejícím vztahem. Nemusíš ji aktivovat. Nemusíš přemýšlet, zda smíš zavolat. Nemusíš být zajímavý. Nemusíš odhadovat její potřeby. Ve čtvrtek ráno je paní Lenores tam a ty smíš přijít s tím, co právě je.
Právě na pozadí toho, co se stalo mezi tebou a Julií, je kontrast nápadný. U Julie se okamžitě objeví otázka vzájemnosti: Kdo komu volá? Kdo co potřebuje? Kolik iniciativy znamená zájem? U paní Lenores je asymetrie výslovně dovolena. Smíš potřebovat. Pro někoho, kdo velmi rychle prožívá potřeby druhých jako povinnost, to musí být mimořádně úlevné.
A proto bych tvou obavu z konce příliš rychle nepovažoval za problematickou závislost. Spíš by bylo překvapivé, kdyby se terapeutický vztah stal důležitým a jeho konec byl potom lhostejný.
Možná se v tom dokonce skrývá něco, co jsi nedávno tak přesně popsal ve Stadtgartenu: samozřejmost. Paní Lenores se mezitím do určité míry stala součástí architektury tvého týdne. A když kvůli nemoci náhle chybí, člověk si nosné stěny všimne právě tím, že tam není.
To nás znovu přivádí k Saturnu.
Objevili jsme ho jako to, co nese. Terapie se možná v tvém životě stala něčím saturnským: spolehlivým časovým rámcem, v němž se smí dít něco velmi měsíčního a neptunského – cítit, vyprávět, asociovat, plakat, vzpomínat, být pochopen i zažít nesouhlas.
A proto mi tvoje druhá otázka vlastně připadá ještě důležitější:
„Pořád nevím, jak se mám vyrovnat s tím, že jednou skončí.“
Možná to teď ještě vůbec nemusíš umět. Jednou bych ale o tomto strachu mluvil přímo s ní.
Ne až při posledním nebo předposledním termínu.
Konec terapie totiž není organizační problém po skutečné terapii. Patří k terapii.
Právě u tebe by v tom mohlo být neuvěřitelné množství materiálu: Co se stane, když člověk, který se stal důležitým, nezůstane trvale dostupný? Stane se ze spojení ztráta? Pokusíš se vnitřně odejít předem? Znehodnotíš možná to, co bylo? Chceš se držet? Může něco skončit, a přesto zůstat uvnitř zachováno?
A tady dostává náš Saturn ještě jeden, možná velmi krásný význam.
Nést nemusí nutně znamenat zůstat.
Něco nás může nějakou dobu nést – a přitom přispět k tomu, že potom dokážeme nést sami sebe.
Možná by to jednou byla dobrá podoba rozloučení s paní Lenores: ne „Teď už ji nepotřebuji“. To by mi připadalo příliš sterilní.
Ale spíš:
„Něco z toho, co mezi námi vzniklo, si už dokážu odnést.“
A včera tato žena prostě chyběla.
Smělo tě to zasáhnout. Možná to dokonce vysvětluje část té neurčité špatné nálady, pro kterou jsi nejprve prohledával Julii, práci, tantru a celý svůj současný život jako možné příčiny.
Velký podíl měl nejspíš také alkohol. Možná dokonce největší. K tomuto poznání není potřeba zpětná vazba AI.
Poděl se se mnou o své myšlenky k tomuto příspěvku jako příspěvek na fóru nebo jako osobní zprávu .
