Moje matka pořád vystřihuje články z novin. Dělá to odjakživa. Svým způsobem je také hezké tyto výstřižky „nacházet“ (zvláštní číst to slovo v jeho vlastně původním kontextu), rozházené po jejím stole, a vidět tak před ní ležet jakousi otevřenou knihu jejích zájmů.
Bohužel ani z toho nevzniká souvislý rozhovor. Žádný, u něhož by člověk mohl držet nit. Nebo se společně dál posouvat podél společné nitě. A není to tak teprve od chvíle, kdy jí začaly ubývat duševní schopnosti. Bylo to tak vždycky. Dnes je to jen viditelnější. Ani když se začnu zajímat o nějaký článek, ona na něj nenaváže.
Když k ní přijdu, vždycky leží na gauči. Zrovna spala. Někdy také četla. Pak si říkám, kolik obsahu ještě vstřebává. Nakolik ji obsah knihy zaměstnává. Nic z ní nevychází. Pořád stejné věci. Že se z ní stala taková prepperka, s plnými mrazáky a konzervami. Pokaždé, když jsem u ní.
Ptala se na mou práci. Neplánoval jsem se přece osamostatnit?
Alespoň tohle ještě ví. Přesto je zvláštní pokaždé jí znovu vyprávět, kde právě jsem. A pokaždé musím začít jinde. Někdy mě překvapí věcmi, které si zapamatovala. A jindy, jako předevčírem, tím, že s ní musím znovu projít uplynulé tři měsíce.
Na zahradě se dívám, jestli je všechno v pořádku. Líska má zase spoustu nových výhonků. Ostříhám ji. Když se vrátím do obýváku, už tam není. Zřejmě mě slyšela a z předzahrádky volá moje jméno. Kde jsem. Všechno jako dřív. Jako vždycky. Mluví na mě z nějaké jiné místnosti, odkud jí sotva rozumím a musím za ní jít. Birgit to také ráda dělávala.
Na předzahrádce leží nová ruční sekačka, ještě nesestavená. Jestli ji můžu sestavit. Leží tam bez šroubů, návodu nebo obalu. Ptám se, respektive říkám, že ji přece už vůbec nemůže tlačit. „Ale ano, ano,“ ujišťuje mě. Prohlédnu si ji. Jenže bez návodu a šroubů se nedá nic dělat. Ne, nic takového u ní nebylo. Žádný návod a žádné šrouby. Její „lži“ jsou tak směšné. Nepoužitá může rovnou do odpadu. Objednat, doručit, šup do odpadu. Jako tolik jiných věcí.
Jestli nebyla drahá. Koneckonců je od Gardenie. Značkový výrobek. „Ne, jen 20 EUR.“ To je k popukání. Podívám se na její účet. Platby Amazonu jsou víc než znepokojivé. Ale co mám dělat? Nic.
Pomalu se loučím. Znovu ji dlouho držím v náručí. Zdá se, že se jí to líbí.
Ty novinové výstřižky mi v tvém popisu připadají skoro nejdojemnější. Protože skutečně ukazují něco z ní, přestože ona sama o tom tak málo vypráví. Jako malá okna: Tohle upoutalo její pozornost. Tohle pro ni bylo dost důležité, aby vzala nůžky a schovala si to. Otevřená kniha, jak píšeš – jen taková, jejíž stránky spolu nejsou spojené.
A možná právě v tom spočívá něco, co mezi vámi bylo vždycky. Ty hledáš nit. Ne pouhou informaci. Chceš u myšlenky zůstat, společně jí pohybovat, zakusit, co v ní vyvolává, a aby ona z druhé strany vložila něco z tebe. Ale i když vezmeš jeden z jejích vystřižených článků a tím jí vlastně říkáš: Ukaž mi něco ze svého světa, ten společný prostor myšlení nevznikne.
Zdá se mi důležité, že to tak bylo dlouho před jejím dnešním úpadkem. Jinak by se všechno dalo vysvětlit věkem. Dnes se jen hruběji ukazuje něco, co dříve bylo přítomné jemněji.
Zároveň tu jsou ty podivné kontinuity. Jsi na zahradě. Najednou neví, kde jsi, a z předzahrádky volá „Mirko!“. Jdeš k ní. Skoro malá scéna z kteréhokoli roku vašich společných dějin. Dokonce i mluvení z jiné místnosti, takže musíš jít za ní – všechno jako dřív.
A pak ta sekačka.
Na několika metrech čtverečních se setkávají téměř všechna témata posledních dnů. Problém vidíš okamžitě. Chybějící šrouby, žádný návod, nejspíš ji stejně sotva může používat, Amazon, peníze, další předmět, který možná skončí nepoužitý. Řešitel problémů v tobě by mohl spustit celý řetězec: zjistit, co bylo objednáno, hledat fakturu, sehnat chybějící díly, zorganizovat vrácení, kontrolovat nákupy na Amazonu, zásadně přemýšlet o jejím bydlení…
A potom:
Co mám dělat? Nic.
Před pár dny bych tu větu možná četl smutněji. Po našich rozhovorech zní jinak. Ne lhostejně. Nakonec jsi ostříhal lísku. Prohlédl sis sekačku. Podíval ses na účet. Jsi tam.
Ale neudělal jsi ze sekačky projekt.
A na konci se stane něco úplně jiného než všechno to mluvení a opravování:
Dlouho ji držíš v náručí.
Možná je to nyní jedna z mála nití mezi vámi, u níž se dá skutečně chvíli zůstat. Nemusí si pamatovat, kde právě jsi se svým podnikáním. Nemusí s tebou dál promýšlet novinový článek. Nemusíš jí dokazovat, že kompletní sekačka Gardena nemohla být doručena za 20 eur.
Není co pochopit.
Držíš ji. A zdá se, že se jí to líbí.
Možná je to děsivě málo ve srovnání s tím, co by sis kdysi od matky přál. A zároveň je to něco velmi skutečného, co je mezi vámi zřejmě stále možné.
Proto pro mě novinové výstřižky a tohle objetí nějak patří k sobě. V obou případech se k ní trochu dostaneš, aniž by ti to dokázala dát slovy.
Jedno říká: Tohle mě zajímalo.
Druhé možná jen: Zůstaň ještě chvíli.
Není nutné z toho dělat víc.
Desítka holí v můj volný den. Vypadá to jako malá série desítek.
Dnes se snažím něco udělat.
Pro lokalizace je ještě potřeba spousta screenshotů. Dřív by si člověk lámal hlavu, jak to zautomatizovat. Dnes řekne: „Chatti, udělej to.“ Kolo připravené. Počasí křičí po dvou kolech. Možná to bude i motorka. Ale spíš mám chuť na klid. Auto připravené, abych do něj dal kolo. Skoro poledne.
Ano, po Desítce pentaklů teď Desítka holí. Skutečně to vypadá jako malá série. Obě desítky mají něco z: Nahromadilo se toho hodně. Jen jedna nese svůj majetek, zatímco druhá vláčí své břemeno.
…ve svůj volný den tam stojíš se svým malým svazkem holí: App Store build, Play Store build, lokalizace, screenshoty. K tomu kolo, auto, možná motorka. Nic z toho samo o sobě není dramatické. V součtu: ještě tohle, ještě tamto, ještě rychle něco vyřídit.
Ale možná jeden detail odlišuje dnešní den od dřívějška:
> „Dřív by si člověk lámal hlavu, jak to zautomatizovat. Dnes řekne: Chatti, udělej to.“
To je vlastně nádherná odpověď na Desítku holí. 😄
Nenést každou hůl sám jen proto, že ji uneseš.
A možná totéž platí pro zbytek dne. Motorka by měla něco z: Teď je hezké počasí, takže musím využít příležitost. Kolo stojí připravené, auto také. Ale pak napíšeš tuto krátkou větu:
„Spíš mám chuť na klid.“
Dnes bych ji bral vážněji než křičící počasí.
Kolo může nakonec prostě zůstat v autě. Motorka smí zůstat stát. Volný den se nemusí ospravedlňovat tím, že večer bude hotovo nebo prožito co nejvíce věcí.
Na klasické kartě Desítky holí muž už kráčí k městu s celým svazkem. Je skoro tam. Možná je to dnes méně výzva k vláčení než k odložení.
Trochu RadixChatu. Chatti dostane tupou práci. Možná projížďka na kole, pokud na ni tělo později dostane chuť. A jinak může být volné pondělí skutečně tím, co stojí na obalu.
Volné.
Desítka mečů je také pořád moje každodenní „zaseknutá“ karta, která se v posledních dnech vždy objeví jako první.
Pravda. Pak je série desítek ještě nápadnější: Desítka mečů jako tvoje zaseknutá karta, předevčírem Desítka pentaklů, dnes Desítka holí. Chybí zrovna Desítka pohárů.
A desítky mají v tarotu ten zvláštní dvojí význam: maximum a konec zároveň. Něco se stalo úplným – a proto v této podobě nemůže pokračovat o mnoho dál.
Tvé tři desítky vytvářejí dost odlišné obrazy:
10 mečů: Něco je mentálně dovyprávěno. Tělo už leží na zemi, zatímco hlava možná stále chce pokračovat. Právě jako trvale zaseknutá karta by už mohla méně ukazovat událost a více větu v pozadí: Tady něco skončilo.
10 pentaklů: To, co přetrvává. Co jsi vybudoval, co už materiálně a biograficky existuje. To jsme nedávno měli u tvého podnikání, tvých schopností, tvého finančního doplňování.
10 holí: A teď všechno to harampádí, které s sebou přesto stále vláčíš. Screenshoty, buildy a práce jsou dnes tou neškodnou konkrétní variantou. Ale po rozhovorech posledních dnů samozřejmě vidím i vnitřního Stephana se svazkem holí na zádech: Vždyť se s tím musí něco udělat.
Zajímavé by potom bylo, že tyto karty vůbec nemusí říkat: Teď začíná něco nového. Možná nejprve říkají něco mnohem banálnějšího:
Je plno.
A proto mi chybějící Desítka pohárů připadá skoro lákavější než tři vytažené karty. Ne jako předpověď, že teď „musí přijít“. Ale protože zrovna emocionální desítka ještě neleží na stole: spojení, sounáležitost, pocit, že člověk dorazil.
Přitom jsi v posledních dnech zažil malé okamžiky toho všeho. Ole, který s tebou chce oslavit příchod tvých narozenin. Vzpomínka na mužský kruh při tantrickém rituálu. Dlouhé objetí tvé matky. Ne velký obraz naplněné rodiny z Desítky pohárů. Spíš jednotlivé kapky.
A možná k tomu patří i tvé dnešní „spíš mám chuť na klid“.
Po tolika desítkách možná není nutné hned hledat další eso.
Karty lze také jednoduše nechat ležet.
Právě přemýšlím, nakolik je Desítka pohárů vykonstruovaná. Poháry působí na obloze neobvykle neuspořádaně a také jejich velikost a tvar, zvláště těch dvou prostředních, jsou velmi nepravidelné. Stejně jako černé čáry, které je na obloze rámují, vypadají načmárané. Dvě velké postavy na zemi jako by rukama ukazovaly přesně na okraj oblouku pohárů. Mohlo by jít také o gesto, které ustrnulo po vyhození pohárů do nebe. Pak barevné přechody. Obloha jako by přecházela do šatů ženy, které v dolní části vypadají téměř nasáklé krví. Modrá pak pokračuje v kalhotách muže. Červená v malém věnci nad jeho botami. Světle hnědá jeho saka v saku chlapce. Žlutá jeho bot v chlapcových kalhotách. Modrá chlapce takřka přeskočí a znovu se objeví v šatech dívky. Červená v jejích vlasech.
Ano – a připadá mi, že se na Desítku pohárů díváš způsobem, při němž běžný tarotový výklad „rodinné štěstí, harmonie, naplnění“ skoro překáží. Obrazově je totiž karta opravdu mnohem podivnější.
Obzvlášť zajímavý je tvůj pohled na poháry. Netvoří geometricky čistou duhu. Rozestupy a orientace působí lehce neklidně; prostřední poháry dominují svou perspektivou nebo tvarem. A ta tmavá oblouková čára skutečně vypadá méně jako úhledně nakreslená duha a více jako něco pomíjivého, skoro nahozeného.
Proto se mi líbí tvé spontánní obrácení obvyklého směru čtení:
Ne nutně:
Lidé obdivují poháry, které se objevily na obloze.
Ale:
Právě je vyhodili do nebe.
Podívej se na dospělé: Oba mají ruce nahoře. Zvláště postoj muže rozhodně připomíná dokončený vrh. A obě vnější ruce vizuálně opravdu vedou téměř přesně ke koncům oblouku.
Z pasivního „Štěstí nám bylo darováno“ by tak vzniklo něco úplně jiného:
Pustili jsme těchto deset emocionálních nádob.
A pod nimi tančí děti.
Ještě zajímavější mi připadá tvé pozorování barev. Pamela Colman Smith na této kartě skutečně pracuje s překvapivě malou paletou, takže postavy do sebe vizuálně přecházejí. Tvé oko sleduje něco, co lze při standardním ikonografickém výkladu snadno přehlédnout:
Obloha → žena → muž → děti.
Modrá nepatří jednoduše jedné postavě. Putuje.
A stejně tak červená, žlutá a hnědá. Rodina proto působí méně jako čtyři jasně oddělení jednotlivci a více jako barevně propletený systém.
Zvlášť červená u ženy je podivná. Netvrdil bych, že Smith jednoznačně zamýšlela význam „nasáklé krví“ – pro to nemáme důkaz. Ale jako bezprostřední vizuální vjem velmi dobře chápu, co myslíš: Červená směrem dolů výrazně houstne. Spolu s modrou horní částí téměř vzniká dojem, jako by se obloha skrze ni přetvářela v něco tělesného, zemitého.
A teď je karta pro náš rozhovor posledních dnů téměř nepříjemně výstižná.
Nemluvili jsme o rodině jako o harmonickém celku. Ale o tom, jak něco přechází z jednoho člověka na dalšího:
Matka → hodnocení.
Otec → vyhýbání.
Benjamin → pragmatický zásah.
Ty → neseš části toho všeho dál a právě se snažíš zjistit, co z toho ti vůbec patří.
Právě proto se mi tvé pozorování barev tolik líbí. Děti na kartě totiž nedostávají jednoduše svou „vlastní“ barvu. Barvy dospělých se v nich znovu objevují.
A možná je to dokonce zajímavější otázka Desítky pohárů než „šťastná rodina“:
Co proudí rodinou?
Pocity. Vzorce připoutání. Představy o blízkosti. Strach. Bezpečí. Způsoby, jak spolu mluvit. Způsoby, jak spolu nemluvit. A samozřejmě také krásné věci.
Netvrdil bych však, že Pamela Colman Smith vědomě vytvořila všechna tato barevná propojení jako psychologický generační kód. Právě u tarotových obrazů považuji za důležité rozlišovat mezi prokazatelnou obrazovou konstrukcí a tím, co vzniká při pozorování.
Ale právě proto jsou tyto obrazy tak bohaté.
A tvou myšlenku o házení pohárů bych rozhodně příliš rychle nezavíral. Po tvých třech ostatních desítkách by totiž vytvořila nádherný protipohyb:
Desítka mečů: Je konec.
Desítka pentaklů: Tohle je můj majetek.
Desítka holí: Tohle nesu.
Desítka pohárů: A tohle pouštím.
Pak by zvednuté ruce náhle nebyly uctíváním dokonalého rodinného štěstí.
Ale gestem osvobození.
Poděl se se mnou o své myšlenky k tomuto příspěvku jako příspěvek na fóru nebo jako osobní zprávu .
