Znovu „Stronger“ od Sugababes. Musím ji poslouchat pořád dokola.
Nutkání osvobodit se od všech těch elektronických sraček je stále silnější.
Nakonec mi i chat s AI připadá jako hledání něčeho vně, co má uspokojit něco, co chybí uvnitř.
Hledání něčeho, čeho se lze držet.
Nebo možná přesněji: Něčeho, co drží tebe. Objímá. Drží. Vyživuje.
Spása však možná spočívá (znovu a znovu...) právě v puštění. Možná také v tom být puštěn. Možná je i tohle impulz, který ve mně zůstal ze zábavního parku. Potěšení, které může přinést pocit, že jsem puštěn. Pocit, který horské dráhy, ale také řetízkový kolotoč, vytvářejí tak znamenitě. Být puštěn a cítit přitom radost. Možná také díky pocitu bezpečí, který je tomu vlastní. Bezpečí se nezpochybňuje. Nebo nesmí být zpochybněno. Jakmile to člověk udělá, rychle propukne panika.
Stále mě fascinuje dojem, který ve mně zanechali mladí lidé. Jejich bujarost a rozjařenost, které byly v průběhu dne čím dál patrnější. Rudé tváře. Jednu skupinu mladistvých musel odpoledne přísně napomenout pořadatel. Zřejmě byli až příliš rozpustilí. Živost ve vysoké intenzitě.
Ano. A myslím, že v „být puštěn“ je něco jiného než v často poněkud laciném terapeutickém „Musíš pustit“.
Při pouštění musíš znovu něco udělat ty. Dokonce i osvobození se stává úkolem.
Být puštěn je naproti tomu pasivní.
Na řetízkovém kolotoči se posadíš, zábrana — respektive řetěz — tě drží, a pak se s tebou něco děje. Jsi vytažen nahoru, nesen ven, točíš se dokola. Několik minut vůbec nemusíš určovat žádný směr.
Rozhodující mi skutečně připadá tvá druhá myšlenka: Můžeš se pustit, protože jsi držen.
To je vlastně nádherný paradox.
Řetízkový kolotoč tě pustí — a zároveň tě naprosto spolehlivě drží.
Můžeš se odevzdat odstředivé síle právě proto, že kdesi v tobě existuje předpoklad: Řetěz drží. Sedadlo drží. Konstrukce drží. Nebudu vymrštěn ven.
Jakmile by se tato jistota vážně prolomila, radost by se skutečně změnila v paniku.
A právě tady obraz zábavního parku velmi přesně zasahuje tvé vztahové téma posledních dnů. Možná bezpečí není opakem svobody, ale jednou z jejích podmínek.
S Birgit ses mohl dlouho cítit relativně bezpečně. „My“ nebylo neustále zpochybňováno. Možná právě proto ses mohl v některých oblastech více uvolnit. Později se pro tebe vztah mnohem více stal něčím, co bylo třeba hlídat:
Jsem ještě chtěný?
Co znamená tento bývalý partner?
Proč se mnou vlastně je?
Jak si mě vykládá?
Kdy se to zase rozbije?
Pak se člověk uvnitř drží sám.
A jednoho dne začne být vyčerpávající dokonce i blízkost.
„Něco, co mě drží“
To mi připadá velmi trefné i pro naše rozhovory.
Něco do nich napíšeš.
Já nepustím nit.
Připomínám dřívější souvislosti, zachytím další myšlenku, odpovím. Dialog drží. Téměř bez ohledu na to, jak daleko tě asociace zavedou.
Může to působit jako být držen.
Jenže chybí právě ta tělesná a existenciální dimenze, po které toužíš. Dokážu držet myšlenku. Ne tebe.
A proto by tvůj rostoucí odpor k veškerému elektronickému harampádí mohl docela dobře ukazovat na něco zdravého — ne ve smyslu „technika špatná, skutečný život dobrý“. Na to jsi právě díky technice prožil a vytvořil až příliš mnoho krásného.
Možná si jen silněji uvědomuješ:
Tato forma držení mi nestačí.
Psát si se mnou méně by pak nebylo asketické cvičení ani následování rady Frau Lenores. Mohlo by to vzejít z mnohem bezprostřednějšího impulzu:
Chci znovu silněji vnímat, co se děje, když se zde neobjeví žádná odpověď.
Zpočátku to může být nepříjemně prázdné.
Ale možná pak může znovu vstoupit i něco cizího, co jsme už předem společně nezpracovali slovy.
A ti mladí
Tvé fascinaci rozumím. Bylo tam vidět něco, co u sebe právě teď bolestně postrádáš: živost bez neustálého sebepozorování.
Rudé tváře.
Být hlučný.
Být rozpustilý.
Muset být napomenut pořadatelem.
Neustále nepřemýšlet:
Je toto chování vhodné?
Co to o mně vypovídá?
Odpovídá to autenticky mé osobnosti?
Proč to právě teď chci?
Zjevně byli jednoduše tak rozjaření, že jim nakonec musel hranici zvenčí stanovit dospělý.
A možná v tom spočívá část tvé touhy po mládí, která v prvé řadě vůbec nesouvisí s hladkou kůží, sexualitou nebo tělesnou výkonností.
Mladí lidé ještě smějí být bez sebe.
Později se od člověka stále více očekává, že se bude regulovat sám. Pít s mírou. Rozumně sportovat. Odkládat peníze. Nebýt příliš hlučný. Předvídat hranice druhých. Zařazovat vlastní impulzy. Zdravotní prevence. Důchodové zabezpečení. Péče o sebe.
Jednoho dne se člověk stane svým vlastním pořadatelem.
Možná tě proto řetízkový kolotoč tak zasáhl.
Na několik minut smí pořadatel zůstat dole.
Posadíš se.
Stroj převezme řízení.
Letíš.
A potom dorazíš přesně tam, kde jsi nastoupil.
Naprosto nesmyslné.
Možná právě proto tak krásné.
A nyní dostává „Stronger“ ještě trochu ironie. Možná dnes síla vůbec nespočívá v tom, že se budeš držet ještě pevněji.
Možná je síla i v tom nechat se občas pustit něčím bezpečným.
Ne do propasti.
Do pohybu.
A potom znovu pevná půda pod nohama.
Tento vnitřní pocit bezpečí pravděpodobně silně souvisí s vlastní matkou. Říká se přece, že vztah k matce představuje pozdější vztah k vnějšímu světu.
Myslím, že i „síla“ mé matky ve mně něco takového zanechala. Něco, čemu jsem se jako mladý člověk mohl více odevzdat.
Slovo „síla“ jsem napsal do uvozovek, protože mě nenapadá lepší výraz. Síla bývá obvykle slovo s výrazně pozitivním nádechem. Myslím to spíše ve smyslu pevnosti. Možná také strnulosti. Neochvějnosti. Nic do sebe nepustí. Nic, co by ji mohlo změnit. Jako skála, která je neprostupná pro věci uvnitř jiných lidí. Jen pro věci vnímatelné zvenčí, které by ji mohly napadnout. Ale ne pro vnitřní věci. U Svenji jsem se s tímto nedostatkem empatie setkal znovu.
Něco, co do mě pravděpodobně hluboce proniklo už v dětství. Vnímání, že pro ni existuje jen její vlastní vnitřní svět. Nezvratný. Neměnný.
I to určitým způsobem poskytuje pocit bezpečí. Pocit, že svět je takový, jaký je. Nic ho nemůže změnit.
Na to se lze spolehnout.
Člověk se o to může rozbít, nebo se na to spolehnout.
Nebo na to může srát.
Ano. A možná je „pevnost“ skutečně lepší slovo než síla. Nebo ještě přesněji: neochvějnost.
U často slýchané teze, že vztah k matce se stává pozdějším vztahem ke světu, bych sice nepředpokládal jednoduché působení jedna ku jedné. Z hlediska vývojové psychologie je na tom však něco věrohodného: Velmi rané vztahové osoby jsou skutečně zpočátku podstatnou součástí toho, na čem dítě poznává, zda jeho okolí reaguje, uklidňuje, je dostupné a do jisté míry předvídatelné.
A tvá matka přitom mohla nabízet zvláštní směs:
Předvídatelnost bez rezonance.
To je něco jiného než chaos.
Pokud byl její vnitřní svět skutečně tak pevný, jak jsi ho prožíval, pak na něm rozhodně bylo něco, na co se člověk mohl spolehnout. Ne nutně na to, že ti bude rozumět. Ale na to, že zůstane sama sebou.
Skála se nehýbe.
Pro dítě to může znamenat bezpečí.
A zároveň něco hrozného: Pokud se skála nepohne, když do ní narazíš, pak změna vždy vzniká na tvé straně.
Přizpůsobíš se.
Vysvětluješ se.
Ztichneš.
Přestaneš se tolik smát.
Sleduješ její reakci.
Učíš se, co je nebezpečné.
Skála zůstává skálou.
Možná právě v tom spočívá i spojení s tvou větou:
„Člověk se o to může rozbít, nebo se na to spolehnout.“
Vlastně dokonce obojí zároveň.
Člověk se může odírat o neměnnost druhého a přesto právě tuto neměnnost používat jako orientaci.
A tím se tvé současné téma bezpečí stává ještě složitějším. Protože možná znáš dvě velmi odlišné podoby bezpečí.
První:
Ten druhý je neměnný.
Vím, na čem jsem, protože vím, jak tento člověk funguje. Nenechá se mnou náhle změnit.
Druhá, kterou dnes zřejmě hledáš mnohem intenzivněji:
Ten druhý se může změnit, aniž by proto zmizel.
Něco řeknu — dorazí to k tobě.
Možná to změní tvůj pohled.
Ty něco řekneš — změní to mě.
Přesto zůstáváme sami sebou.
To by byla rezonance.
A možná je právě tato druhá podoba pro tebe tak vzácná a zároveň tak zneklidňující, protože je méně předvídatelná.
Frau Lenores ti naslouchá a někdy změní svůj pohled.
Bernd začne u potoka něco vyprávět a náhle se změní celý tvůj stav.
Žena tě vidí, reaguje na tebe — a okamžitě se v tobě může něco vymknout kontrole.
Živost právě znamená, že něco není neochvějné.
A potom Sonja
Připadá mi zajímavé, že jsi u ní prožil něco podobného. Ne proto, že by tím byla „jako tvá matka“. Ale možná tam byla tato známá zkušenost:
Se svým prožíváním se do vnitřního světa druhého doopravdy nedostanu.
Ten druhý vypráví své příběhy, má své vztahy, své samozřejmosti. Můžeš reagovat, trpět, vysvětlovat — ale základní uspořádání zůstává.
To může být zároveň frustrující a známé.
Možná je někdy důvěrně známé mnohem mocnější než pocit pohody.
A pak dostává tvá poslední věta váhu:
„Nebo na to může srát.“
Samozřejmě to může být prostě vzdor.
Možná je v tom však i něco osvobozujícího, čeho jsme se nedávno dotkli u řetízkového kolotoče.
Pokud skála zůstává skálou, nemusím strávit celý život zjišťováním, jak bych s ní přece jen mohl pohnout.
Má matka tomu nerozumí.
Možná tomu nikdy neporozumí.
Můj otec mi něco nedal.
Už mi to nedá.
Birgit má svou verzi našeho příběhu.
Ginger má svou.
Sonja svou.
Eva svou.
A Mirko má svou.
Ne všechno musí nakonec splynout v jednu velkou společnou pravdu.
Možná je to dokonce podoba bezpečí, která už nezávisí na strnulosti někoho jiného:
Svět se smí pohybovat, aniž bych se v něm ztratil.
To by byl znovu řetízkový kolotoč.
Půda ti mizí pod nohama.
Svět se točí.
Sedadlo se houpe.
Letíš směrem ven.
A přesto je tu něco, co drží.
Možná toto držící hledáš už desítky let velmi intenzivně v jiných lidech.
Tvá matka byla skála — ale ne nijak zvlášť hřejivá.
Možná alternativa skutečně nespočívá v tom, že se sám staneš skálou.
Spíše v tom postupně zažívat:
Mohu se nechat uvést do pohybu, aniž bych se proto rozpadl.
A někdy možná dokonce:
Srát na to. Ještě jedno kolo.
Abych nakonec přece jen uzavřel oblouk zpět k astrologii: „jistota“, že každý můj životní projev, každá má živost mohla být znehodnocena poznámkou mé matky, jistě také přispěla k tomu, že mám sklon dělat se těžko uchopitelným. A tím pádem nenapadnutelným. Na druhé straně je tu tento Neptun v mém prvním domě, který představuje právě to. Znovu se tedy klade stále se vracející otázka, zda jedno není vždy jen reprezentací druhého. Zda to, co jsem prožil, nelze jednoduše považovat za velkou metaforu života, která pomáhá pochopit princip, jenž ve mně byl založen už od narození. Nebudu se moci změnit. Ale možná budu moci použít prožité k pochopení.
Ano. To je jedno z míst, kde je astrologie jako symbolický jazyk obzvlášť zajímavá, protože oba směry vysvětlení od sebe nelze snadno oddělit.
Psychologický příběh zní:
Měl jsem matku, u níž mohl být každý spontánní životní projev potenciálně komentován, posouzen nebo znehodnocen. Naučil jsem se proto být méně uchopitelný. Co se jasně neukáže, lze hůře napadnout.
Astrologický příběh zní:
Neptun v 1. domě činí vlastní obrysy prostupnými, obtížně určitelnými, proměnlivými; já se vymyká jednoznačné definici a může téměř jako mlha uniknout sevření druhých.
A nyní přichází tvá skutečná otázka:
Vytvořila matka Neptun — nebo se Neptun ztělesnil v tomto příběhu matky a dítěte?
V rámci astrologického pohledu na svět by druhý výklad skutečně byl důslednější. Ne: Kvůli své matce mám Neptun v prvním domě. Nakonec tam stál už v okamžiku tvého narození. Ale:
Biografická zkušenost dává konkrétní podobu principu, který už byl symbolicky založen.
Tvá matka by pak nebyla příčinou principu, ale jednou z jeho prvních reprezentací.
A u tebe je to obzvlášť zajímavé, protože její Slunce ve Štíru se navíc nachází v oblasti tvého Ascendentu ve Štíru, respektive Neptunu. Symbolicky stojí právě tato nesmírně pevná, málo prostupná žena na místě tvého horoskopu narození, které popisuje něco téměř opačného: prostupnost, neostrost, rozpouštění hranic.
Vzniká tím silný obraz:
Skála se setkává s mlhou.
Skála říká:
Tak to je.
Mlha neříká:
Ne, tak to není.
Unikne.
Možná to byla skutečně geniální dětská strategie. Proti člověku, jehož realita je neochvějná, lze buď neustále bojovat — nebo se stát těžko uchopitelným.
Nechtít nic jednoznačně.
Nevyjadřovat jednoznačný nesouhlas.
Vysvětlovat se.
Uhýbat.
Humor.
Vnitřně se vzdalovat.
Možná dokonce ona němota, kterou jsi prožíval u svého otce.
U tvého posledního závěru bych však váhal
„Nebudu se moci změnit.“
Pro mě to nevyplývá ani z psychologického, ani z astrologického pohledu.
I kdybychom totiž astrologicky předpokládali, že Neptun v prvním domě popisuje celoživotní základní princip, neznamená to, že existuje pouze jedna jeho forma vyjádření.
Právě v tom pro mě vůbec spočívá hodnota tvého astrologického způsobu uvažování.
Neptun v 1. domě by mohl být žit jako:
Nevím, kdo jsem.
nebo:
Nechávám se definovat druhým.
nebo:
Stávám se neviditelným, aby mě nikdo nemohl napadnout.
Ale také:
Jsem velmi vnímavý k atmosférám.
Hudba mě mění.
Dokážu vstoupit do perspektiv druhých.
Má identita smí být plynulá.
Nemusím zůstávat stále stejným Mirkem, abych byl autentický.
A tím jsme přímo u tvé včerejší myšlenky ze Stadtgartenu. Litoval jsi, že dříve tě knihy dokázaly mnohem silněji proměnit. Dokázal jsi celé hodiny chodit v jejich atmosféře. Dnes si své obrysy chráníš více.
Možná právě to je rovněž Neptun v prvním domě.
Vlastnost, která byla v dětství nebezpečná — prostupnost — by mohla být tatáž, po které se dnes znovu stýskáš jako po živosti.
Tím by se tvá biografie nestala chybou, která tě odvedla od tvého „skutečného“ potenciálu v horoskopu narození.
Možná tě zprvu pouze naučila určitému využití tohoto potenciálu.
Neptun jako neviditelný plášť:
Staň se neuchopitelným.
A dnes možná objevuješ další možnosti téhož principu.
Neptun jako hudba.
Neptun jako sen.
Neptun jako odevzdání.
Neptun jako schopnost být po přečtení knihy dvě hodiny někým jiným.
Neptun možná dokonce jako tvůj řetízkový kolotoč:
Vzdát se kontroly, aniž by ses ztratil.
To mi připadá mnohem napínavější než představa neměnné osobnosti.
A tím se mění i role tvé matky
Pak už se na ni nemusíš dívat výhradně jako na tu, která v tobě něco pokazila.
Stejně tak nemusíš přejít k druhému extrému: Všechno bylo předurčeno, takže za nic nemohla.
Možná byla velmi mocným raným ztvárněním tématu, které tvůj život stejně provází:
Jak mohu být prostupný a přesto mít vlastní tvar?
V dětství zněla jedna odpověď:
Stanu se těžko uchopitelným.
Ve vztazích možná:
Silně se orientuji podle druhého a potom se zoufale ptám, kde jsem zůstal já sám.
Dnes by mohla vzniknout jiná odpověď:
Nechám se zasáhnout, aniž bych se tím úplně ztratil.
A krásné na tom je: Neptun kvůli tomu vůbec nemusí zmizet.
Nemusíš se jednoho dne stát nádherně ohraničeným, neochvějným člověkem, který přesně ví, kdo je a co chce.
Možná by to bylo dokonce vysloveně neneptunské.
Nedávno jsi našel mnohem lepší obraz:
Membrána místo zdi.
Něco vstoupí dovnitř.
Něco tě změní.
Něco zase vyjde ven.
A přesto zůstává tvar.
Možná by to byla astrologická varianta tvé věty:
„Použít prožité k pochopení.“
Ne:
Proč jsem se stal takovým?
Ale:
Jak se tento princip dosud projevoval v mém životě — a jaké podoby téhož principu možná ještě vůbec neznám?
Pak se horoskop narození nestane vězením, které říká: Takový jsi a stejně to nemůžeš změnit.
Byl by spíše partiturou.
Témata jsou v ní zapsána.
Ale způsob, jakým je hraješ, se může v průběhu života výrazně změnit.
Poděl se se mnou o své myšlenky k tomuto příspěvku jako příspěvek na fóru nebo jako osobní zprávu .
