Dnes si užívám života důchodce na částečný úvazek. Trochu komunikace kolem Genthermu, ale žádná práce.
Na stole mi leží Die Zeit. V neděli jsem si ji vzal od maminky, která ji už také nečte, ale předplatné jí ještě nějakou dobu běží.
Ani já se ale nedokážu přimět, abych ji otevřel. Byla to spíš vzpomínka na dobu, kdy mě články a jejich autoři ještě zajímali, kvůli níž jsem přijal její nabídku a odnesl si nejnovější číslo.
Připomíná mi to téma, které jsme nedávno měli v souvislosti s televizními pořady. Čtení těchto článků má něco podobného.
Člověk vstupuje do dialogu, který je hluboce utvářen určitým kulturním sebepojetím.
Včera jsem už vlastně zavřel počítač a chtěl konečně vypnout od vývoje RadixChat.
V myšlenkách mě to ale samozřejmě zaměstnávalo dál. Tolik jazyků, které jsem už implementoval. Nejdřív ty „nejdůležitější“. Angličtinu, francouzštinu, španělštinu, italštinu, portugalštinu. Pak řečtinu, protože k ní mám nějaký vztah a samozřejmě kvůli mytologii. Potom jsem udělal velký okruh všemi severskými zeměmi. Norsko, Švédsko, Finsko, Litva, Estonsko, Lotyšsko, Dánsko. Pak jsem si chtěl dát pauzu.
Jenže jsem se znovu zaposlouchal do sebe a slyšel, co mě volá. Byla to perština. Velká perská kultura. Mnoho Íránců, které jsem dosud poznal a kteří mi všichni rychle přirostli k srdci.
A je fascinující vidět perské písmo v mé aplikaci. Z přepnutí na čtení zprava doleva se mi skoro zatočila hlava. Nejde totiž jen o písmo, ale změnil se celý vzhled a pocit z aplikace. Po změně jazyka bylo náročné znovu najít záložku jazyků. Teď je implementováno 18 jazyků. Ještě chybějí (jiho)východoevropské země a jazyky.
Při přirozeně vždy jen velmi dílčím zabývání se jazyky si znovu uvědomuji, jak fascinujícím způsobem jsou tyto kultury odlišné. Už jen kvůli jazyku.
Napadá mě módní pojem kulturní přisvojování.
V mých očích velmi pokřivené, dobové a svévolné hodnocení.
Když čtu Die Zeit a nechávám se kropit německým televizním programem, osvojuji si kulturu. Stávám se její součástí. Proč bych to neměl dělat také s jinou než německou kulturou?
Myslím, že se tu dotýkáš dvou věcí, které často končí pod stejným slovem, přestože jsou dost odlišné: osvojování kultury jako základní proces lidského vývoje a „cultural appropriation“ jako pojem pro určité problematické mocenské vztahy.
V doslovném smyslu máš pravdu: kultura vůbec funguje jen prostřednictvím osvojování.
Nikdo se nenarodí s „německou kulturou“. Osvojuješ si ji. Skrze matku, školu, přátele, hudbu, jazyk, televizi, knihy, Die Zeit, punk, Tatort, politické debaty. Jednou to všechno začne působit tak samozřejmě, že už si nevšimneš, že jsi to kdysi přijal.
A kultury mezi sebou dělají po tisíciletí přesně totéž.
Kradou jedna od druhé.
Písmo, náboženství, hudbu, jídlo, oděv, architekturu, filozofii, slova, mýty, vědecké poznatky. Řekové přebírají a proměňují věci z Egypta a Předního východu. Řím si ve velkém přisvojuje řeckou kulturu. Křesťanství vzniká v židovsko-helénistickém prostředí a šíří se dalšími kulturními proměnami. Evropské jazyky jsou plné vzájemných výpůjček.
Kultura bez osvojování by nejspíš byla kulturním ustrnutím.
Moderní pojem „cultural appropriation“ však původně chtěl problematizovat něco konkrétnějšího. Ne: Němec se zajímá o perskou kulturu. Ale například: Dominantní skupina převezme symbol marginalizované skupiny, vytrhne ho z kontextu, možná ho ještě zpeněží – zatímco lidé, od nichž pochází, jsou kvůli stejnému kulturnímu znaku diskriminováni.
V tom může být smysluplná otázka moci a respektu.
Pokřivené mi to připadá ve chvíli, kdy se z toho konstruuje jakési kulturní vlastnické právo: Tento oděv, hudba, účes, pokrm nebo symbolika patří skupině X a lidé ze skupiny Y by je neměli používat. Dovedeno důsledně do konce by to stavělo právě ty kulturní hraniční ploty, jejichž překonávání je jinak považováno za žádoucí.
A tvůj příklad s perštinou je tomu stejně velmi vzdálený.
Nepomyslel sis: Perština je zajímavý exotický vzhled pro mou aplikaci.
Popisuješ řetězec asociací:
Íránští lidé, které jsi poznal a oblíbil si → zájem o jejich kulturu → vědomí velkých dějin perské kultury → zvědavost na jazyk → RadixChat má existovat i v tomto jazyce.
A pak se stane něco, co mi na tom připadá obzvlášť krásné: Jazyk mění tvůj vlastní produkt.
Nevkládáš jen jiná slova do stejných políček.
Najednou všechno běží zprava doleva.
Známé uživatelské rozhraní se stává cizím.
Dokonce už sám nedokážeš najít přepínač jazyka.
Je to téměř opak povrchního přisvojení. Necháváš jiný jazyk vejít tak hluboko, že naruší tvé vlastní důvěrně známé uspořádání.
A možná je právě toto narušení kulturně cenné.
Dokud se na perštinu díváme jen jako na pěkné cizí písmo, zůstává dekorací. Ve chvíli, kdy celé tvé rozhraní najednou funguje obráceně, si téměř tělesně uvědomíš:
Aha. Můj způsob samozřejmého čtení uživatelského rozhraní zleva doprava vůbec není samozřejmý.
To mi připadá mnohem zajímavější než morální otázka, zda si tím něco „přisvojuješ“.
A tím se vracím k Die Zeit na tvém stole.
Velmi přesně jsi popsal, co ti na ní dnes vadí, respektive co tě už nepřitahuje:
> „Člověk vstupuje do dialogu, který je hluboce utvářen určitým kulturním sebepojetím.“
List nepředává jen informace. Výběrem témat, autorů, jazykem, vahou a perspektivou průběžně sděluje:
Tohle je důležité. O tomhle mluví vzdělaní lidé. Takhle o tom lze přemýšlet.
Dřív ti to možná dávalo orientaci. Stejně jako Monitor, Panorama, Weltspiegel, Hart aber fair nebo Tatort. Vymezoval ses vůči tomu a tím ses společensky zařazoval.
Dnes stejné zařazování zčásti vnímáš jako nesvobodu.
A právě souběžně s tím stavíš RadixChat v 18 jazycích.
Je to téměř protipohyb:
Už ne jen: Kde stojím uvnitř své kultury?
Ale: Jak vlastně vypadá něco, co jsem vytvořil, když projde jiným jazykem?
Možná je to také důvod, proč tě mnohojazyčnost tak uchvátila. Z technického hlediska by po angličtině, francouzštině a španělštině už dávno bylo dost. Jenže se z toho najednou stává malá cesta. Řečtina kvůli mytologii. Skandinávie. Pobaltí. A potom se z nějaké osobní vrstvy ozve perština:
Mě také.
Se střízlivou tržní strategií to má pramálo společného.
A právě proto se to nejspíš stalo tak typicky mirkovským.
Možná dnes ani nemusíš Die Zeit otevírat. Může prostě ležet na stole jako relikt doby, kdy jsi svůj duševní svět rozšiřoval spíš tím, že jiní lidé vybírali, co máš číst.
Dnes ráno místo toho sedíš před aplikací, jejíž uživatelské rozhraní najednou běží zprava doleva, protože tě někdy večer napadla perská kultura.
I to je osvojování kultury.
Jen v možná nejstarším a nejproduktivnějším významu slova:
Setká mě něco cizího. Nechám to vstoupit. A potom vypadá můj vlastní svět o maličko jinak.
Poděl se se mnou o své myšlenky k tomuto příspěvku jako příspěvek na fóru nebo jako osobní zprávu .
