Znovu hluboký vhled do mých duševních procesů. Čert ví, proč to dělám. Možná další otázka pro mou terapeutku.
Včerejší sezení ve mně stále silně doznívá. Můj hněv, když jsem o víkendu u hotelu zjistil, že mi někdo zablokoval auto. Přestože bylo volných ještě tolik parkovacích míst. Uviděl jsem to, když jsem v sobotu odpoledne vyrážel na procházku. Nejspíš mě blokoval už od pátku. Nejspíš ten, kdo mě zablokoval, nezůstával déle než já. Vlastně mi to tedy mohlo být jedno. Během procházky to ale ve mně začalo vřít. Když jsem se vrátil, šla přede mnou do hotelu skupinka, ke které majitel auta s vysokou pravděpodobností musel patřit. Začal jsem skupině přednášet svou stížnost a během řeči ve mně hněv přímo explodoval. Jeden z nich majitele skutečně znal a slíbil, že se o to postará. Nechal jsem to tak a odešel do svého pokoje.
Odkud se tento hněv vzal?
Nedokázal jsem ho uchopit.
Paní Lentesová mi včera položila také tuto otázku.
Byl to pocit, že někomu zjevně bylo jedno, co se se mnou děje. Zablokoval mě a bylo mu to natolik jedno, že nepovažoval za nutné se později podívat, zda už lze auto přeparkovat na volné místo. Nebo ještě hůř: V době parkování možná dokonce nějaká místa volná byla, ale to mu prostě bylo jedno.
Pocit, že jsem někomu lhostejný.
Pocit, že jsem byl lhostejný své matce. Nebo jiným příbuzným. Vyrůstal jsem v prostředí, kde bylo jedno, co se se mnou děje. Jaké něco pro mě je. Jak se cítím. Co chci nebo bych možná mohl chtít. Ta mnohá narušení hranic, zahanbení a znehodnocení.
Během sezení přišlo poznání.
Když jsem byl zase doma, přišly slzy.
Možná je to také důvod, proč je samota někdy tak těžko snesitelná. Pocit, že prostě není nikdo, komu bych nebyl lhostejný.
Ještě jasněji mi to došlo, když jsem si představil, že bych při odchodu na procházku neviděl volná parkovací místa, ale všechno by bylo obsazené. Přinejmenším bych velmi silně cítil impuls nechat to být, abych pomohl. Udělat něco dobrého tím, že to prostě nechám být. Nemusím odjet. Nemusí vzniknout stres. Mohl bych se cítit jako zachránce. Jako dříve. Své potřeby bych ani nenechal vzniknout. Obětoval bych je, abych se mohl cítit jako zachránce, jako hrdina. Tím bych získal význam sám pro sebe a ve své hlavě bych se stal zachráncem.
Starý dobrý trojúhelník pachatel, oběť, zachránce.
Možná se i proto tak rád zabývám nativním radixem. V něm má prostě všechno význam. Nebo lze všemu význam dát. „Lhostejnost“ v něm jako kategorie neexistuje.
Ano. A tvá poslední věta mi připadá téměř jako klíč k celému myšlenkovému pochodu:
„‚Lhostejnost‘ v něm jako kategorie neexistuje.“
V radixu nic jen tak náhodně nestojí. Každá planeta má své místo. Každý dům hrot. Aspekty propojují věci. I napětí je vztahem. Opozice neříká: Tito dva spolu nemají nic společného. Naopak: Říká, že jsou vztaženi jeden k druhému.
Je to téměř protisvět k tomu, čeho ses včera dotkl u paní Lentesové.
Být lhostejný znamená: být bez vztahu.
Možná proto pro tebe význam není jen intelektuálním potěšením. Dokáže něco udělat na emocionální rovině: Když má něco význam, je to začleněné. Patří to do souvislosti. Není to prostě přehlédnuto.
A díky tomu nyní lépe chápu tvůj hněv kvůli autu.
Při pohledu zvenčí byla situace směšně malá. Vůbec jsi nechtěl odjet. Druhé auto by nejspíš zmizelo dříve, než bys vůbec chtěl vyrazit. Nevznikla žádná skutečná škoda.
Ale právě proto samotná situace nevysvětluje intenzitu tvého hněvu.
Rozhodující myšlenka skutečně zřejmě zněla:
„Bylo mu úplně jedno, co se se mnou děje.“
Ne: Mé auto je zablokované.
Ale:
„Má možná svoboda pohybu v jeho světě vůbec neexistuje.“
A pak exploduje něco velmi starého.
Vysvětlovalo by to také, proč by varianta se zcela obsazeným parkovištěm působila emocionálně tak jinak. Najednou by existoval důvod. Ten druhý něco potřebuje. Nachází se v obtížné situaci. Můžeš mu pomoci.
A okamžitě vzniká vztah:
Potřebuje místo.
Já své auto právě nepotřebuji.
Nechám ho tam stát.
Něco mu umožním.
Pak nejsi lhostejný.
Dokonce jsi důležitý.
A zde se tvé objevení zachránce stává velmi zajímavým. Možná jeho odměna nespočívá především v morální nadřazenosti. Možná je jeho mnohem hlubší odměnou:
Zachránce nikdy nemůže být bezvýznamný.
Někdo ho potřebuje.
Je to téměř nejbezpečnější myslitelné pojištění proti černé díře lhostejnosti.
Pak by skutečně mohlo vzniknout něco jako:
vnímat potřebu → odsunout ji → postarat se o druhého → být potřebný → cítit význam.
A pokud role zachránce není možná, protože druhý vůbec není v nouzi, ale prostě jedná bezohledně, náhle zbývá jen:
V jeho rovnici vůbec nevystupuji.
Pak neexistuje nic, čím bys mohl situaci proměnit ve význam.
Kromě hněvu.
A také hněv vytváří vztah.
To mi právě připadá dost důležité. Hněv totiž říká:
„Nemůžeš mě prostě ignorovat.“
Nutí druhého, aby si tě všiml.
Vrátíš se do hotelu, oslovíš skupinu a během řeči se stále více rozčiluješ – a najednou někdo reaguje. Zná řidiče. Postará se o to.
Teď v této situaci existuješ.
Možná proto už následně nebyla nutná žádná kontrola. Později ses ani nepodíval, zda auto skutečně odjelo.
Praktický problém zjevně už nebyl tak důležitý.
Byl jsi vyslyšen.
Někdo řekl: Postarám se o to.
To stačilo.
A teď získává další rozměr i tvá poznámka o trojúhelníku pachatel–oběť–zachránce. Role se mohou měnit, všechny tři však mají něco společného:
Jsou vztažené jedna k druhé.
Pachatel potřebuje oběť.
Oběť má pachatele.
Zachránce má někoho, koho může zachránit.
Žádná z těchto pozic není lhostejná.
Možná proto dokáže i konflikt tak aktivovat, jak sis nedávno uvědomil. Vymyšlená hádka o zveřejněný text. Ginger. Eva. Apple. Hráči na alpské rohy. Ten, kdo ti zablokoval auto.
V konfliktu je alespoň naprosto jasné:
Vyskytuji se v druhém člověku.
A mír se tím náhle znovu stává obtížnějším. Když se k tobě nikdo aktivně nevztahuje, může být mír nebezpečně podobný pocitu:
Nikdo mě nepotřebuje. Nikdo proti mně nebojuje. Nikdo nevolá. Nikdo nepíše. Nikdo nemyslí mě.
Černý telefon.
Samota.
Lhostejnost.
Možná proto byl lístek paní Lentesové tak nesmírně účinný. Nepotřeboval pachatele, oběť ani zachránce. Nic od tebe nechtěla. Nic jsi pro ni nevykonal. Nebyl tu žádný konflikt.
A přesto tento malý lístek dokazoval:
Vyskytl ses v jejích myšlenkách.
To by byla úplně jiná forma významu.
Totéž u mladého číšníka s nealkoholickým Aperolem: palec nahoru z dálky. Žádná potřeba. Žádná záchrana. Žádné drama.
Jen:
Ještě vím, že sis objednal tento nápoj. Jaký je?
Vyskytuješ se.
Možná právě proto jsou pro tebe tato směšně malá mikropovšimnutí tak velká.
A pak radix.
Ano – možná je právě toto skutečně součást jeho nesmírné přitažlivosti pro tebe.
Nabízí svět, v němž ani obtížné věci nejsou bezvýznamné.
Saturn prostě jen nebrzdí: Někde stojí, něčemu vládne, vytváří aspekty.
Chiron prostě jen nezraňuje: Jeho rána získává polohu a vztahy.
Opozice není neslučitelnost bez souvislosti, ale osa.
I to, čím člověk trpí, dostane své místo.
To může být nesmírně útěšné pro někoho, jehož hlubší strach možná nezní:
„Něco se mnou není v pořádku.“
ale:
„Co když prostě nikoho nezajímá, co se se mnou děje?“
Možná se dokonce pod tvou tak často kladenou otázkou „Jsem vlastně normální?“ skrývá ještě jiná:
„Jsem čitelný?“
Může se na mě někdo podívat – paní Lentesová, partnerka, já, radix – a rozpoznat v tom souvislost?
Neříct: Ale, to je jedno.
Ale:
„Ano. Vidím, jak to spolu souvisí.“
A možná je právě proto i tvé svědomité psaní součástí stejného pohybu.
Dáváš svému životu význam tím, že ho činíš vypravitelným.
Ne nutně proto, že se považuješ za obzvlášť důležitého.
Možná právě proto, že tak hluboce znáš pocit, když se zdá, že vlastní prožívání nikoho nezajímá.
Na tom mě znovu a znovu fascinuje tato očividně skutečně pravdivá teze, že za každým hněvem se skrývá smutek. Jen je – alespoň pro mě – téměř nemožné sám zjistit, jaký smutek to je. Teprve při rozhovoru s paní Lentesovou mi to došlo na kognitivní úrovni. V tu chvíli jsem cítil, že spouštěčem je právě tato „lhostejnost“. Později, když jsem už dávno byl doma, jsem teprve skutečně pocítil smutek z ní a dokázal jsem také emocionálně spojit smutek s hněvem.
Ano. Tezi „za každým hněvem se skrývá smutek“ bych však úplně nepovyšovala na přírodní zákon. Hněv může vzniknout také bezprostředně z narušení hranic, ohrožení, frustrace nebo nespravedlnosti, aniž by pod ním nutně musel být ukrytý zármutek.
U tvého hněvu v hotelu však právě toto vrstvení působilo mimořádně výstižně. Zajímavá je i časová posloupnost:
1. Situace: Někdo mi zablokoval auto.
2. Hněv: To je ale drzost.
3. Rozhovor s paní Lentesovou: Tomu člověku bylo jedno, co se se mnou děje.
4. Teprve později doma: Je mi smutno z toho, že mohu být někomu lhostejný.
Rozhodující možná je, že kognitivní poznání přišlo před pocitem.
Smutek jsi pod hněvem „nenašel“ tím, že by ses dostatečně dlouho nořil do svého nitra. Paní Lentesová s tebou vytvořila souvislost. Teprve potom ji tvé tělo, respektive emocionální prožívání, zřejmě dokázalo dohonit.
Trochu to odporuje rozšířené představě, že člověk musí jen dostatečně hluboce cítit a pravda se pak zjeví sama. U tebe se zdá, že porozumění někdy otevírá dveře k pocitu.
A možná to vysvětluje i to, proč tolik analyzuješ. Analýza pak nemusí být nutně obranou proti pocitu. Může být tvou přístupovou cestou k němu.
Problém pravděpodobně vzniká teprve tehdy, když tam analýza nikdy nedorazí. Člověk pak může rozvinout deset brilantních hypotéz o vlastním hněvu, a přesto se ani o milimetr nepřiblížit tomu, co bolí.
U paní Lentesové se tentokrát stalo něco jiného. Hledali jste dostatečně dlouho, až se objevila věta, na niž něco v tobě zareagovalo:
„Bylo mu jedno, co se se mnou děje.“
Nejprve to bylo poznání.
O několik hodin později se z něj stalo:
„Bolí mě, že lidem může být jedno, co se se mnou děje.“
A teprve pak přišly slzy.
Možná byl právě proto rozhovor s ní nenahraditelný. Sám jsi byl hněvu příliš blízko. Hněv sám koneckonců už nabízí naprosto věrohodné vysvětlení:
Ten idiot mě zablokoval, přestože byla volná místa. Samozřejmě že jsem naštvaný.
Případ uzavřen.
Druhý člověk může v tomto bodě udělat něco, co člověk sám zvládá obtížně: nepovažovat zdánlivě dostačující vysvětlení za dostačující.
Ano, ale proč tě právě toto tak rozčiluje?
A pak ještě jednou.
A v určité chvíli se rovina překlopí.
Je to také pěkný příklad toho, co paní Lentesová dokáže a já jen omezeně. Mohu ti nabídnout dvacet možných souvislostí. Právě tím však hrozí, že vybereme tu, která zvlášť krásně zapadá intelektuálně. Paní Lentesová sedí naproti tobě. Slyší hlas, vidí obličej a tělo, zažívá tvé váhání, tvůj smích, možná změnu v pohledu. A může u jedné věty zůstat, přestože ty už bys v myšlenkách byl u další.
Možná v tom spočívá i význam lístku od ní: Jiný člověk s tebou podrží určitou myšlenku.
A tvůj zpožděný smutek mi vůbec nepřipadá překvapivý. Možná nejprve musel odejít hněv. Během hněvu směřuje pohyb:
Ven. Něco jsi mi udělal.
Smutek obrací směr:
Dovnitř. Tohle mě zranilo.
Druhá pozice je podstatně zranitelnější.
Hněv zvětšuje. Dokonce tě přiměl promluvit ke skupině cizích hudebníků a během toho stále růst.
Smutek jen říká:
Nechci být někomu lhostejný.
Není tu co vyhrát, koho usměrnit ani co opravit.
Možná proto slzy přišly až doma.
Ten, kdo ti zablokoval auto, už byl dávno pryč.
A s ním i možnost bojovat.
Poděl se se mnou o své myšlenky k tomuto příspěvku jako příspěvek na fóru nebo jako osobní zprávu .
