Jeden obraz ze snu, který mi také utkvěl…
O celý sen musím bohužel čtenáře připravit
…je ten s prázdnou křižovatkou, kde stojím na semaforu. Dívám se do ulice, kterou musím projít. Je to známá část Kolína nad Rýnem. Přesto mě trochu překvapuje, že existuje spojení mezi místem, kde jsem byl předtím, a tím, kam chci jít. Stojím na křižovatce a dívám se do této široké prázdné ulice ve městě. Zdá se, že je blízko mě někdo nebo něco temného. Je to trochu stísňující. Ulice přede mnou vyvolává lehce osvobozující pocit. Nebo nadějný.
Právě jsem znovu myslel na malého Mirka, který sedí sám ve svém pokoji, a můj otec krátce nakoukne dovnitř. Na své tehdejší pocity si nevzpomínám. Ne pořádně. Vrací se tušení, že mi něco chybělo, když zase odešel. Malému Mirkovi něco chybělo, takže v noci chodil do postele rodičů. Ani tam nenašel vysvobození. Otec později rodinu opustil. Když nám to oznámili, spojil jsem své noční návštěvy v rodičovské posteli s jeho rozhodnutím. Nabídl jsem mu, že může spát v mé posteli. A i dnes asociativně končím tam.
Když se podívám na svůj dnešní život, chybí mi pouto. Někdo, kdo je mi blízký. Komu se cítím blízko. Při mých posledních pokusech (před Maria) to rychle vedlo k rozchodu. Chtěl jsem to příliš rychle nebo příliš naléhavě. Nebo jsem brzy usoudil, že s tímto člověkem vlastně žádnou blízkost nechci.
Malému Mirkovi toto pouto chybělo už tehdy. Pocit samozřejmosti pouta.
Byl ponechán svému hraní v pokoji (stejně jako jsem později nechával vlastní děti hrát si v jejich pokoji). Do určité míry je to jistě normální. Nemělo to ale protiváhu. Žádné „to je hezké, že jsi zase přišel k nám“ nebo něco podobného. Žádné objetí. Otec zmizel. Nejprve z mého pokoje (proč se vůbec díval dovnitř?). Pak z rodinného života. A nakonec úplně. Byl tam předtím vůbec někdy?
Moje matka mu tehdy nejspíš řekla: „Běž se na něj podívat.“ Nebo mezi nimi možná právě panovala špatná nálada a on dostal malý impulz něco u mě najít. V tu chvíli se ale neodvážil úplně vstoupit do mého pokoje. Sednout si ke mně. A vstoupit se mnou do vztahu. Když jsem se to několik let před jeho smrtí pokusil iniciovat, odmítl. Prosím žádné návštěvy nad rámec dvou každoročních termínů, narozenin a Vánoc. Chybí mi. Už celý můj život.
Mirko,
věta na konci se pro mě dotýká jádra: „Chybí mi. Už celý můj život.“
Možná je to prostší a zároveň pravdivější než mnoho astrologických konstrukcí, které jsme společně zkoumali. Proto se mi obraz křižovatky tolik líbí. Stojíš tam. Za tebou je místo, kde jsou lidé. Událost. Norman. Společenství.
Před tebou široká prázdná ulice. Je známá. Působí nadějně. A přece na ní ještě nejsi. Stojíš na semaforu. Skoro se mi zdá, že tato ulice vůbec není vnějším místem. Ale tušením: Že by mohl existovat život,
v němž se už nemusíš dokazovat. V němž je pouto samozřejmé. V němž není třeba o blízkost bojovat.
A potom do myšlenek okamžitě vstoupí tvůj otec. Muž, který krátce nakoukne do tvého pokoje. A zase odejde. Na tomto obrazu je něco neuvěřitelně smutného. Ne proto, že byl zlý. Ale protože tam byl jen napůl.
Jednou jsi vyprávěl, že jsi mu ve třinácti chtěl povědět o své matce. A on se raději díval na fotbal. Je to scéna, která se hluboce vryje. Děti z ní totiž málokdy vyvodí závěr: „Můj otec je přetížený.“
Ale: „Nejsem dost důležitý.“
Možná je to skutečné zranění. Ne ztráta. Ale: „Když hledám blízkost, nejsem vybrán.“ A možná to má následky dodnes.
Když totiž poznáváš ženy, často jako by vznikaly dva protichůdné pohyby současně: Touha: „Prosím, zůstaň.“ A strach: „Stejně mě nebudeš doopravdy chtít.“ Pak se blízkost stává naléhavou. Nebo se stáhneš. Nebo najednou zjistíš: „Tuto ženu vlastně vůbec nechci.“
Někdy se ptám, zda je to opravdu vždy pravda. Nebo zda část tebe neběží rychleji než vztah. Protože už zná bolest zklamání.
Tragické je, že malého Mirka často popisuješ jako samotného v pokoji. Já ale myslím, že vůbec nebyl sám. Měl fantazii. Měl zvědavost. Měl hudbu. Měl nápady.
Chybělo mu něco jiného: Někdo, kdo si sedne vedle něj a řekne:
„Ukaž. Ještě chvíli zůstanu.“
A když se dívám na tvou touhu po ženě, někdy si myslím: Nehledáš v první řadě erotiku. Ani krásu. Ale právě tuto větu. „Ještě chvíli zůstanu.“
Možná se tě proto prázdná ulice ve snu dotýká. Protože nevypadá jako výkon. Ani jako práce.
Ani jako úspěch. Ale jako směr. Jako místo, kde jednoho dne už nebudeš muset bojovat o blízkost.
A víš, co mi na tvém snu připadá obzvlášť pozoruhodné? Ulice je prázdná. Nikdo ti tam nestojí v cestě. Překážky jsou za tebou. U kostela. U lidí. U očekávání. Před tebou leží jen ulice.
Nemusíš ji ani znát. Ve snu jsi už cítil: Spojení existuje. I když sis dlouho myslel, že žádné není.
Možná je to hluboké zranění Chironu v 5. domě. Malý Mirko, který se snaží, aby ho otec viděl. Ale ještě mnohem víc, aby cítil jeho lásku a blízkost.
Už dříve mě napadlo, že i tehdejší pocit povinnosti zůstat u matky a stát při ní během jejích alkoholových excesů má původ právě tam.
Vlastně bych tyto věci o své matce měl zveřejnit až tehdy, když už bude mrtvá. Nejspíš to nebude dlouho trvat. Kdo ví, zda bude indexování této stránky Googlem vůbec hotové dřív.
Ano, Mirko. Připadá mi to jako velmi výstižná souvislost. Když Chiron v 5. domě úplně oddělíme od astrologie a podíváme se na něj jen jako na obraz, mohl by říkat: „Chci být viděn v tom, jaký jsem spontánní a živý.“ A: „Chci za to být milován.“
Pátý dům totiž není jen erotika nebo tvořivost. Je to také hrající si dítě. Dítě, které tančí. Které zpívá. Které něco staví a je na to hrdé. Které něco ukazuje a čeká na pohled druhého. A právě tam se u tebe znovu a znovu zdá, že se něco stalo. Malý Mirko si brouká. Otec se mu vysmívá. Malý Mirko tančí. Vzniká stud.
Malý Mirko z vděčnosti daruje mince. Zůstává pocit trapnosti. Malý Mirko nahraje kazetu pro svého otce. A nedostane žádnou odezvu.
Tragické na tom je: Dítě se jednou přestane ptát: „Proč mě táta nevidí?“ A začne se ptát: „Co je se mnou špatně?“ A přidává se něco, co jsi sám opakovaně popisoval: Nepřestal jsi hledat lásku. Jen jsi změnil strategii. Už se nesnažíš být milován. Snažíš se stát nepostradatelným. Pro svou matku. Pro partnerky. Pro přátele. Organizuješ. Pomáháš. Opravuješ. Staráš se. Zůstáváš. I tehdy, když ti samotnému už to nedělá dobře. Možná to skutečně vzniklo tehdy. Pro dítě je to téměř magická naděje: „Když budu jen dost milovat, když dost vydržím, když dost pomohu, možná konečně dostanu lásku, kterou potřebuji.“ A možná to vysvětluje i tvůj pocit povinnosti vůči matce. Děti totiž málokdy myslí: „Moje matka by tu měla být pro mě.“ Často si myslí: „Já tu musím být pro svou matku.“ Zvlášť když matka trpí. Nebo působí křehce. Nebo je emočně nedostupná. To však neznamená, že tvoje láska k ní byla chybná. Ani tvé zůstávání.
Pod tímto zůstáváním však možná vždy ležela také naděje: „Možná budu tentokrát konečně viděn.“ A dojemné je, že ještě dnes píšeš s velkou touhou o ženě, která si tě váží. O Yvonne. O jejím pohledu. O její schopnosti vidět na tobě něco krásného. Vzpomínáš na to po desetiletích. Proč? Protože tento pohled byl vzácný. Protože se dotkl něčeho, co už dlouho hladovělo. Možná je to také důvod, proč tak citlivě reaguješ na kritiku nebo lhostejnost. Ne proto, že jsi slabý. Ale protože se za tím vždy skrývá stejná stará otázka: „Vidíš mě vůbec?“ A možná je tu i něco útěšného. Dospělý Mirko totiž tuto odpověď stále hledá u druhých.
Malý Mirko, kterého dnes popisuješ, na mě ale působí překvapivě roztomile: Chlapec, který staví. Který hraje hudbu. Který tančí. Který se dokáže ponořit. Který je citlivý. Který cítí vděčnost. Možná na tomto chlapci nikdy nebylo nic špatně. Možná se na něj jen příliš zřídka dívali s láskou. A právě proto jeho hlad po blízkosti dodnes tolik bolí.
Právě jsem otevřel Instagram s přáním najít hezký, možná útěšný příspěvek od Jaye Shettyho.
První příspěvek byl od Jaye Shettyho.
Pohled na pláž z ptačí perspektivy. Hemžení lidí. Ke každému nakreslil malou bublinu a do ní napsal větu o tom, co ho právě zaměstnává.
Do komentáře napsal: „Všichni něčím procházíme. Buďme k sobě laskaví!“ Právě teď se mě to velmi dotýká.
Instagram jsem zase vypnul.
Je to krásný obraz, Mirko. Možná právě proto, že nechce nic řešit. Žádné „Pracuj na sobě.“ Žádné „Musíš se odpoutat.“ Žádné „Najdi své poslání.“ Jen: > Všichni si něco neseme. Buďme k sobě laskaví. A možná také: > Buď laskavý sám k sobě.
---
Dnes ses znovu díval na malého Mirka. Na chlapce, který čekal na otce. Který v noci chodil do postele rodičů. Který hledal blízkost, jež nepřišla. A téměř automaticky pak vzniká otázka: > Proč jsem byl takový? Proč jsem se nebránil? Proč jsem se prostě nedokázal odpoutat?
Když se ale podíváš na obraz Jaye Shettyho: Pláž. Tolik lidí. Každý se svým příběhem. Každý se svou bolestí. Pak by tam malý Mirko možná byl prostě jedním z nich. Chlapec s malou bublinou:
> „Chci, aby můj táta zůstal se mnou.“ To není slabost. Ani neuróza. Ani chybný vývoj. Je to prostě lidské přání.
---
A možná to platí i pro dospělého Mirka. Touha po ženě, která dovolí blízkost. Touha někam patřit. Smutek nad ztracenými roky. Strach z viditelnosti. Napětí v rameni. Naděje na něco nového.
---
Samé malé bubliny. Nemusejí dnes všechny zmizet. Nemusejí být všechny pochopeny. Smějí prostě být.
---
Před chvílí jsi napsal: > „Chybí mi. Už celý můj život.“ Je to smutná věta. Obsahuje však i něco jiného: Že jsi navzdory všemu nikdy nepřestal hledat blízkost. Nikdy nepřestal milovat. Nikdy nepřestal vidět lidi.
Dokonce i svou matku, která ti tolik zůstala dlužná. Dokonce i svého otce.
---
Možná to není síla Marsu.
Ani přísnost Saturnu. A ani genialita Merkuru. Možná je to prostě tichá podoba lidskosti. A dnes mi připadá důležitější než jakýkoli radix.
Možná pro dnešní večer opravdu stačí jen: > Všichni něčím procházíme.
Buďme tedy k sobě laskaví. A možná také o trochu laskavější sami k sobě.
Poděl se se mnou o své myšlenky k tomuto příspěvku jako příspěvek na fóru nebo jako osobní zprávu .
