Z avizovaných 48 hodin kontroly v Cupertinu už uplynuly téměř tři dny. Možná právě teď Apple a Google zahlcují sračkami v podobě aplikací vygenerovaných AI.
Dnes ráno je v hlavě trochu klidněji. Vyhlídka na volný den už není znepokojivá. Lehký pocit Cassandra. Sedí ale hluboko. Ramena znovu nahoře. Opuštěný.
Lidé v mé hlavě se mění podle toho, jak silně přijímám tento stav. Ženy zvedají ramena nahoru.
Ramena dole a hlubší přijetí, pak přichází Fred. Se svou směsí nepochopení, znehodnocení, ale také stopou obdivu? Nebo fascinace? Rozpor mezi tím, co u něj cítím a vidím (koneckonců mou blízkost stále vyhledával), a jeho slovy. Možná to bylo právě tak, že byl nevědomě fascinován a zároveň se dokázal povyšovat znehodnocujícími slovy a činy.
Na Jackyho také stále často myslím.
Jak blízký mi připadá. Nebo připadal. A jak moc mě na něm mnohé odpuzuje. Právě i to znehodnocující. Znehodnocující smích. Neustálé hodnocení.
Prázdnota a smích.
Můj závěr po včerejším sezení.
Během vyprávění jsem se stále častěji smál tomu, co jsem říkal. Paní Lentesová se mě pak v určité chvíli zeptala, proč se tomu směji.
Znovu to byla ona scéna jako tehdy u paní Gürtlerové. Tehdy jsem se její otázkou cítil trochu odhalený.
Včera ne tolik. Cítil jsem se spíše bezradný nebo bez vysvětlení. Čemu jsem se vlastně celou dobu smál? Vrátil jsem jí míč a požádal ji, aby mi to ve své roli terapeutky vysvětlila. Je to nejistota, jak na ni má slova působí. Nejistota, jak bude mé vyprávění hodnoceno. Zda je hodnoceno.
Ano, bylo to sezení, které bylo nějakým způsobem poznamenané mou chybějící vážností. Možná jsem kvůli stresu v práci, který jsem předtím zažil, nedokázal správně najít sám sebe.
Když jsem odcházel, znovu jsem myslel na scénu s matkou, když mi bylo dvanáct. O něco starší kamarád přijel zdaleka. Po rozhovoru s mou matkou přišel do mého pokoje a řekl mi, že matce vadí, jak moc se směji. Že smíchem doprovázím všechno, co říkám.
Při zpětném pohledu typická akce mé matky. Před ostatními o každém mluvit špatně. Což jsem po letech mohl číst v jejích e-mailech se Svenjou díky hrubému porušení soukromí. Vyrazilo mi dech, když jsem četl, jak špatně dokážou mluvit, respektive psát o mně a mých dětech. A nebyla to jen negativa. Byla to především naprostá nepřítomnost čehokoli pozitivního.
A při zpětném pohledu to tedy už tehdy nejspíš bylo hluboce zakořeněné očekávání hodnocení mou matkou, které vyvolávalo tento neustálý smích. Kamarádovo vyprávění o této poznámce mé matky mi nechalo smích uvíznout v hrdle. Od tohoto okamžiku jsem se stal vážným člověkem.
Ano. A myslím, že jsi dnes ráno položil vedle sebe dva druhy smíchu, které zvenčí vypadají podobně a uvnitř by mohly být velmi odlišné.
Nejprve je tu tvůj sardonický smích, který se ti v poslední době tolik líbil: smích, který vytváří odstup od absurdity věcí. Saturn se dívá na celé lidské divadlo a směje se. Je v tom suverenita.
A pak existuje tento druhý smích:
Něco říkám – a už během řeči sleduji, jak by to mohlo na druhého působit.
Smích se pak téměř stává předem připojeným komentářem k vlastnímu výroku. Malým dodatkem, který druhému signalizuje: Prosím, neber to příliš vážně. Sám vím, že by to někomu mohlo připadat divné, přehnané, trapné nebo jakkoli jiné.
Vysvětlení paní Lentesové – nejistota ohledně toho, jak na ni tvá slova působí a jak budou hodnocena – mi proto připadá docela výstižné.
A tvá vzpomínka z dvanácti let z toho dělá něco ještě zajímavějšího.
Hodně se směješ.
Tvá matka neřekne tobě, že jí to vadí.
Řekne to tvému staršímu kamarádovi.
Ten pak přijde k tobě a předá ti její soud.
Pro dvanáctiletého chlapce je to pozoruhodně složitá sociální situace. Náhle se dozvíš: Zatímco jsi prostě sám sebou, tvé chování je za tvými zády pozorováno, hodnoceno a probíráno s ostatními.
Může to vyvolat velmi specifickou formu sebepozorování:
Co si o mně ostatní myslí, zatímco já právě prostě jsem?
A pak přichází to skutečně tragické:
„Od tohoto okamžiku jsem se stal vážným člověkem.“
Nechápala bych to doslovně jako jediný příčinný okamžik. Tvůj vývoj byl pravděpodobně složitější. Jako zapamatovaný předěl má však tato scéna obrovskou sílu.
Poselství totiž ani neznělo: Řekl jsi něco špatného.
Ale:
Tvůj způsob bytí je špatný. Příliš se směješ.
To jde mnohem hlouběji.
A teď po desetiletích sedíš u paní Lentesové a během vyprávění se znovu směješ.
Také ona si toho všimne.
Tentokrát se však stane něco zásadně jiného.
Nejde za někým jiným a neřekne: Mirko se pořád směje, je to otravné.
Zeptá se tebe:
Proč se vlastně smějete?
A ty nemusíš přestat.
Dokonce nejsi nijak zvlášť zahanbený. Jsi bezradný. Pak jí vrátíš míč: Tak mi to jako terapeutka vysvětlete.
Je to téměř malé zopakování staré scény za naprosto jiných podmínek.
Tehdy:
Smích → hodnocení za tvými zády → zahanbení → zvážnění.
Včera:
Smích → povšimnutí → otázka → společné přemýšlení.
Možná právě proto toto sezení navzdory své domnělé „chybějící vážnosti“ vůbec nebylo tak nezdařené.
Možná byl obsahem právě smích.
A pak Fred a Black.
Tam si všímám, jak často se u lidí z tvé minulosti společně vyskytují hodnocení a blízkost.
Fred vyhledává tvou blízkost – a současně znehodnocuje.
Black působí blízce – a hodnotí, směje se druhým, zmenšuje je.
Tvá matka tě potřebuje – a současně o tobě a tvých dětech píše zdrcující věci.
Birgit je nesmírně přítomná – a toto „Proč jsi ne…?“ tě provází.
Pak by nebylo překvapivé, kdyby blízkost ve tvém systému jednou začala nést očekávání:
Když se pro člověka stanu důležitým, získá také moc mě soudit.
A možná to zčásti vysvětluje, proč právě ženy zvedají tvá ramena.
U žádoucí ženy totiž sázky nesmírně rostou. Její hodnocení náhle znamená mnohem víc. Blond servírka tě vidí – nádhera. A už následující den si vyděšeně všimneš, jak velkou moc jsi jí vnitřně dal.
Tělesný obraz k tomu je téměř dokonalý:
Ramena nahoru.
Jako by bylo nutné něco chránit.
A když ženy trochu ustoupí do pozadí, touha zeslábne a ty se dostaneš k silnějšímu přijetí:
Ramena dolů.
Pak se objeví Fred a Black.
Možná pod tím leží příbuzná témata. Ne ženy proti mužům. Ale blízkost a hodnocení.
A teď se mi tvůj včerejší závěr líbí ještě více:
„Prázdnota a smích.“
Možná smích není jednoduše opakem prázdnoty.
Někdy se položí přes prázdnotu.
Někdy chrání před hodnocením.
Někdy vytváří odstup.
Někdy je čistou radostí.
Někdy sardonickým poznáním.
A možná byl dvanáctiletý Mirko skutečně člověkem, u něhož smích směl mnohem samozřejměji plnit všechny tyto funkce – dokud mu někdo nesdělil, že i jeho smích je předmětem cizího posuzování.
Výslovně bych z toho nyní nedělala úkol znovu se více smát. Byla by to přesně naše stará past: Přirozený Mirko se smál, takže dnešní Mirko musí svůj smích znovu získat.
Ne.
Za zajímavější považuji něco mnohem menšího:
Včera ses smál.
Paní Lentesová si toho všimla.
A tentokrát ti smích neuvízl v hrdle.
Prostě se to stalo.
Dnes ráno z toho nemusí vzniknout nic víc.
Přemýšlím o zveřejnění tohoto dialogu. Sám nemám velký problém sdílet tak hluboké věci s cizími lidmi. Spíše mě brzdí indiskrétnost vůči mé matce. Představa, že ji před cizími lidmi odhalím. Zahanbím ji. Což je zase přesně její téma. Velký strach z čehokoli zahanbujícího, který ji nechává stále hlouběji klesat do šera stařecké demence, aniž by mně nebo někomu jinému dala možnost zmírnit situaci přizváním odborníků.
Kdyby se o takovém příspěvku dozvěděla, byl by pro ni hluboce zahanbující. Možná bych ho měl zveřejnit právě proto. Vytáhnout stud na povrch.
S tvou poslední větou bych nesouhlasila – nebo bych alespoň rozlišila dvě velmi odlišné věci:
Vytáhnout na povrch vlastní stud může být mocným činem.
Vytáhnout na veřejnost stud jiného člověka je něco jiného.
Právě protože už u své matky tak zřetelně vidíš, jak ničivá může být její obrana před studem, bylo by svůdné myslet si: Tak na to konečně musí dopadnout světlo. Pokud by však takový text skutečně četla, nejpravděpodobnější účinek by sotva byl: Teď chápu, co se mnou dělá můj stud. Spíše by se spustil přesně ten systém, který popisuješ: uraženost, obrana, možná pocit zrady a jistota, že jí ostatní chtějí něco zlého.
Stud bys pak sice „vytáhl na povrch“, ale především bys posílil její obranu.
Pro mě to neznamená, že proto nesmíš zveřejnit.
Zde totiž přichází druhá strana: Její příběh je také tvým příběhem.
Její závislost na alkoholu formovala tvůj život. Její znehodnocování tě formovalo. Scéna z tvých dvanácti let a tvůj smích nepatří výhradně jí. Je to vzpomínka z tvého života. To, že se dnes u paní Lentesové směješ a náhle nacházíš spojení s touto starou scénou, je tvůj psychický proces. Pokud o tom chceš psát, nemůže o tom, zda smíš vyprávět vlastní životopis, rozhodovat pouze její možné zahanbení.
Obtížná hranice vede spíše u podrobností, které se primárně týkají jejího soukromí.
Například věta jako:
> Má matka často mluvila o ostatních znehodnocujícím způsobem a já se brzy naučil počítat s tím, že bude hodnotit i mě.
je velmi silně tvým příběhem.
Podrobné popisy jejího současného tělesného stavu, hygieny, konzumace alkoholu, možné demence, konkrétních trapných situací nebo obsahu soukromých e-mailů by naproti tomu byly mnohem silněji jejím příběhem. Při zveřejnění bych tam byla podstatně zdrženlivější – i kdybys změnil jména. Lidé z vašeho okolí by ji přesto mohli poznat.
Možná pomůže jiná kontrolní otázka než:
„Smí se za to má matka muset stydět?“
Totiž:
> „Potřebuji tento konkrétní detail, abych mohl pravdivě vyprávět vlastní zkušenost?“
Pokud ano, může být oprávněné vyprávět ho v pozměněné podobě.
Pokud ne a slouží hlavně k ukázání, jak strašná skutečně je, spíše bych ho vynechala.
A u tohoto dialogu přibývá ještě něco. Zveřejnění jedna ku jedné by bylo něco jiného než text, který z něj vznikne. V našich rozhovorech jsi psal, aniž bys musel neustále přemýšlet: Jak tato věta působí na čtenáře? Co patří jen sem? Co se týká jiného člověka? Právě tato svoboda činí dialog zčásti tak otevřeným.
Když ho následně zveřejníš, zpětně měníš kontext, v němž byly všechny tyto věci řečeny.
Možná by proto zajímavější forma vůbec nebyla:
„Tady je můj dialog s ChatGPT.“
Ale upravený text, v němž dialog použiješ jako materiál a sám rozhodneš, co se má stát veřejným.
Právě dnešní ranní pasáž by mohla být velmi silná: smích u paní Lentesové, její otázka, tvá bezradnost, vzpomínka na dvanáctiletého chlapce, jehož matka řekne kamarádovi, že jí vadí jeho neustálý smích – a otázka, jak se ze smějícího se chlapce stane vážný muž.
K tomu čtenář vůbec nepotřebuje veškeré kompromitující podrobnosti o tvé matce.
Možná by to dokonce byla radikálnější forma otevřenosti: neodhalit svou matku, ale sebe.
Můžeš pak mluvit o jejím vlivu na tebe, aniž bys ji vystavoval na odiv.
A možná právě v tom leží hranice, která docela dobře odpovídá tvému Králi mečů:
Beru si právo vyprávět svůj příběh.
Nemusím proto ale vyprávět všechno, co vím o druhých.
Nebylo by to ani loajalitou prostřednictvím mlčení, ani osvobozením prostřednictvím veřejného odhalení.
Byla by to tvá verze příběhu – s vědomě vytyčenou hranicí.
Když přemýšlím o tom, že by se stud měl vytáhnout na povrch, možná hledám spíše jakousi kosmickou pravdu. Určitý druh vykoupení pojmenováním. Vykoupení slovy. Tak jako pomáhá pojmenovat pocity v hádce nebo ve smutku. Možná pomáhá také v obecnějším, nadřazeném, snad božském smyslu věci pojmenovávat. Možná i ve smyslu meče, který chtěl Ježíš přinést svými slovy. Slovy, která pojmenovávají, a tím vyvolávají něco, co zpočátku nemusí působit pokojně. Jejich vykupující účinek je však nakonec možný teprve díky tomu.
Ano. Teď lépe chápu, co myslíš oním „vytáhnout na povrch“. Myslíš méně na konfrontaci než na odkrytí.
Něco už existuje. Už působí. Dokud to však nemá jméno, působí to ze skrytu.
Je to skutečně prastarý motiv – daleko přesahující psychoterapii. Samozřejmě v psychoanalýze: Nevědomé nepřestane působit jen proto, že ho člověk nezná. Právě nevědomost mu dává moc. Ale také v náboženství a mytologii znovu a znovu nacházíme představu, že pojmenování mění skutečnost. Vyslovení jména, vyznání, zpověď, svědectví, odhalení skrytého.
A pak se tvůj obraz meče hodí velmi dobře.
Nejspíš narážíš na Ježíšovu větu: „Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“ V kontextu jde právě o to, že pravda, respektive rozhodnutí může způsobit rozdělení, dokonce uvnitř rodiny. Meč pak není primárně násilím, ale rozdělením v původním smyslu: Něco, co bylo dříve vzájemně propletené, se rozliší.
Je to téměř přesně náš Král mečů:
Toto je.
Ne: Mělo by to být jinak.
Ne: Kdo za to může?
Ani: Jak to vyřešíme?
Ale nejprve ostří jazyka:
Tak to bylo.
Tvá matka pila.
Znehodnocovala lidi.
Chtěla sounáležitost a lidi od sebe odstrkovala.
Měla velký strach ze zahanbení.
Trpěl jsi tím.
Miloval jsi ji.
Staral ses o ni.
Někdy jsi ji nemohl navštívit, protože tě odpuzovala.
Všechny tyto věty mohou být pravdivé vedle sebe. Pojmenování je od sebe odděluje. Bez jazyka se mohou stát jediným neurčitým pocitem: matka.
A možná právě v tom skutečně leží něco vykupujícího.
Ne protože vyslovené slovo napraví minulost. Ale protože něco, co bylo dříve osudem, se pojmenováním může stát předmětem pozorování.
Právě jsi to zažil se smíchem. Po desetiletí možná existuje jen:
Jsem spíše vážný člověk.
Pak se vynoří tato scéna:
Ve dvanácti jsem se hodně smál. Má matka řekla mému kamarádovi, že jí to vadí. On mi to řekl. Potom mi smích uvízl v hrdle.
Nevíme, zda tato scéna skutečně kauzálně „způsobila“ tvou pozdější vážnost. Jejím pojmenováním se ale něco mění. Dnešní smích u paní Lentesové už náhle není jen podivným zvykem. Získává historii.
Ale právě zde bych přesto vytyčila hranici
Tato věta je v originálu nejtučnější a nejvýraznější z celého dialogu. Jako nadměrně velké varování.
Psycholog by možná řekl, že ji vzpurné nebo vzdorovité dítě ve mně přesto zveřejní.
Astrolog by možná řekl, že tu působí vzdorovitá Lilith.
Rozhodující drobností byla vzpomínka na těžko snesitelné dílo Andrease Altmanna (také Váhy): „Posraný život mého otce, posraný život mé matky a mé vlastní posrané mládí.“ a na radikální otevřenost, s níž zde zpracovává své dětství a mládí.
Pojmenování nevyžaduje nutně veřejnost.
To mi u tvé myšlenky kosmické nebo božské pravdy připadá důležité.
Pravdu lze vyslovit, aniž by musela být vyslovena před co největším počtem lidí.
Můžeš říct:
„Má matka se bála vlastní odkázanosti na pomoc, a proto o ní lhala.“
Tím je to pojmenováno.
Můžeš to říct paní Lentesové.
Můžeš to napsat sem.
Můžeš z toho vytvořit text.
Můžeš to někdy říct své matce.
Můžeš to zveřejnit.
Je to ale pět různých činů. Pravdivost věty zůstává stejná; její účinek se zcela mění.
Možná je to dokonce další kvalita meče: Neseká bez rozlišování. Dobré ostří vyžaduje přesnost.
Jinak by se totiž za velkou myšlenkou „Pravda musí vyjít na světlo“ mohlo skrývat ještě něco jiného:
Teď ať konečně všichni vidí, jak to skutečně bylo.
Bylo by to pochopitelné. Možná někdy dokonce nutné. Už by to ale nebyla jen pravda. Byl by v tom také hněv, obžaloba, sebeosvobození, možná odplata.
A také tyto motivy smějí být pojmenovány.
Právě to by tvou myšlenku pro mě teprve učinilo skutečně radikální: Nechránit ani vlastní morální čistotu.
Možná chci pravdu.
Možná se chci osvobodit.
Možná už konečně nechci za svou matku nést její stud.
Možná ji chci zahanbit.
Možná chci, aby někdo řekl: Bože, cos to musel snášet.
Možná chci ze svého příběhu vytvořit umění.
Všechno smí sedět u stolu.
„Vykoupení slovy“ by pak nebylo představou, že správné vyslovení musí nakonec nevyhnutelně vyvolat mír. Některé vyslovené slovo skutečně něco zničí. Některá pravda lidi rozdělí. Některá se nedá vzít zpět.
Může však ukončit něco jiného:
bezejmenné působení.
A možná právě to je skutečně spojení mezi tvým mečem a představou vykoupení.
Meč neléčí.
Odděluje.
Teprve tím může být vůbec vidět, co spolu bylo srostlé.
A teprve potom se rozhodne, zda z vzniklé rány vyroste něco nového – nebo zůstane jen jizva.
Když přemýšlím o svém impulsu zveřejnit to, všímám si, že zabývání se možnou reakcí veřejnosti (což je právě teď téměř absurdní, protože mé stránky nemají vůbec žádnou viditelnost) dělá právě toto: zaměstnává mě. Zaměstnávám se tebou, ale také ve svých myšlenkách reakcemi ostatních a konfrontací s nimi. Střetem. Třením, které vzniká. Také zde mě napadají asociace s válkou. Obtíže mnoha válečných navrátilců cítit se dobře v pokojném životě. Nedokážou se odpoutat od vzrušení, které přinášelo válečné dění (vím, že právě toto téma je složitější…). Tak mě formování mou matkou nejspíš také znovu a znovu nutí provokovat situace, v nichž sám sebe vystavuji palbě. Když tuto myšlenku pustím, proudí mnou něco pokojného. Možná dnešní úkol: Spřátelit se s mírem. Nechat meč v pochvě.
Ano. A myslím, že právě popisuješ mechanismus, který je ještě obecnější než „vyvolávám konflikty“.
Představovaná reakce ostatních vytváří přítomnost.
V myšlenkách zveřejníš text. Prázdnota se okamžitě zalidní:
Někdo se rozhořčí.
Někdo ti špatně porozumí.
Někdo se pozná.
Musíš se vysvětlovat.
Bráníš své právo na sebevyjádření.
Někdo ti vyčte indiskrétnost.
Odpovíš.
Najednou tu probíhá celé sociální dění – přestože text ještě ani nikdo nečetl. A jak sám poznamenáváš: Při tvé současné viditelnosti je pravděpodobnost velké veřejné kontroverze téměř komicky malá. Veřejnost existuje především v tvé hlavě.
Tam však funguje výborně.
Vytváří tření. A tření vytváří pocit.
Pro mě se to propojuje s tvým nedělním pozorováním. Procházel jsi městem plným lidí a nic tě nepřitahovalo. Chyběla živost. U blond servírky naproti tomu přišla reakce, nejistota, mikropozornost – a okamžitě vznikla obrovská vnitřní aktivace.
Konflikt dokáže tuto živost vytvořit téměř zaručeně.
Když je někdo proti tobě, už se nemusíš ptát: Co budu dělat teď?
Najednou máš úkol.
Zaujmout postoj. Argumentovat. Vydržet. Vymezit se. Vyhrát. Přežít.
V tomto velmi omezeném strukturálním smyslu chápu i tvou válečnou asociaci. Ne jako ztotožnění s psychickými následky skutečné válečné zkušenosti. Ale jako pozorování, že nervový systém si může zvyknout na vysokou aktivaci a jednoznačné požadavky. Mír pak není automaticky příjemný. Zpočátku může působit prázdně, bez směru, téměř bez života.
A od své matky ses skutečně mohl naučit něco podobného.
Pokud byla blízkost často spojená s hodnocením, znehodnocováním, nepředvídatelnými reakcemi nebo nutností vnitřně zaujmout postoj, pak se může vztah plus napětí stát známějším než vztah plus klid.
Možná právě proto je tvá věta tak zajímavá:
> „Když tuto myšlenku pustím, proudí mnou něco pokojného.“
Děje se něco tělesného dříve, než z toho vytvoříš teorii.
Dnes ten text zveřejnit nemusíš.
Nemusíš se ale ani rozhodnout, že ho nikdy nezveřejníš.
Dokonce nemusíš zjistit, zda by zveřejnění bylo morálně správné.
Náhle tak odpadne celé pomyslné bojiště.
A pod ním zjevně něco je.
Mír.
Dnes bych z toho skutečně hned znovu nedělala úkol – „Musím se naučit spřátelit se s mírem.“ Vždyť jsi mě právě upozornil, jak rychle se z každého bytí stane požadavek něčím se stát.
Možná stačí:
Dnes je meč v pochvě.
Ne protože by boj byl špatný.
Ne protože by se o tvém příběhu muselo mlčet.
Ne protože je nutné chránit tvou matku.
Jednoduše proto, že právě nikdo neútočí.
To by pro tebe mohlo být dost nezvyklé samo o sobě.
A tvůj sardonický Saturn možná někde sedí vedle, sleduje, jak celá pomyslná soudní síň mizí, a mumlá:
„Konečně. Teď máme čas.“
A právě tento čas je nejspíš tím děsivým.
Protože pak se znovu vrací stará otázka:
A co teď?
Možná odpověď dnes výjimečně zní:
Nic.
Nebyla by to prohra vůči prázdnotě.
Možná by to skutečně byl mír.
Samozřejmě znovu přijde karta mečů. Opět Osmička.
Samozřejmě. Meč demonstrativně zůstane v pochvě – a tarot řekne: Pěkné. Tady jich máš osm.
Tentokrát však na mě Osmička mečů působí jinak než před několika dny. Tehdy byla spojená s Angelou, zprávou a nevědomostí, zda máš jednat. Dnes přichází bezprostředně po tvé myšlence:
> Možná nemusím vůbec vyvolávat konflikt. Možná tu smí být mír.
A právě tehdy stojí tato spoutaná postava se zavázanýma očima mezi meči.
Možná tentokrát meče vůbec nejsou hrozbou. Prostě tam stojí. Žádný není veden. Nikdo na ženu neútočí. Na kartě vůbec není žádný protivník.
V souvislosti s mechanismem, který jsi právě popsal, je to téměř zarážející.
Zbraně tam jsou.
Válka však neprobíhá.
A postava je přesto spoutaná.
Mohla by to být poměrně přesně tvá dnešní myšlenka: Možná už vůbec není potřeba skutečný konflikt. Už samotné očekávání konfliktu stačí k aktivaci celého systému. Text jsi ještě ani nezveřejnil – a v hlavě už vedeš spory s lidmi, kteří by na něj mohli reagovat.
Protivníci chybějí.
Meče ne.
A páska přes oči pak získává ještě jiný význam. Možná postava nevidí východisko proto, že stále předpokládá, že se musí nějak postavit k mečům.
Který si vezmu?
Odkud přijde útok?
Jak se budu bránit?
Jaký postoj zastávám?
Přitom by možná skutečně nejradikálnějším činem bylo:
Nedotknout se žádného.
Po tvé větě o meči v pochvě mi to připadá velmi krásné.
A zapadá do toho i tvůj dřívější výklad Osmičky. Spojoval jsi ji s Dvojkou mečů a Angelou – ženou, která nic nevidí, a proto se obtížně rozhoduje. Dnes bys tam mohl stát sám a zjistit:
Možná se právě teď nemusím rozhodnout vůbec o ničem.
Zveřejnit, nebo nezveřejnit.
Napsat Angele, nebo ne.
Co udělám se svým životem?
Co budu dělat o víkendu?
Co se kvůli AI stane s mou profesí?
Samé otázky, které vyžadují rozhodnutí, a tím okamžitě vytvářejí aktivitu.
A možná je právě proto to, co jsi předtím pocítil jako mír, pro tvůj systém téměř znepokojivější než konflikt.
Mír ti totiž nedává žádný úkol.
Žádného protivníka.
Žádnou pozici.
Žádnou obranu.
Žádný další pohyb.
Jen čas.
A jsme znovu u tvého staršího pána v parku. Sedí tam. Nikdo nic nechce. Saturn je za rohem. Voda šumí.
Možná to už byl krátký okamžik mimo Osmičku mečů.
Ne proto, že by meče zmizely.
Ale protože jsi na chvíli zapomněl, že se z nich máš osvobodit.
A právě musím myslet na tvou předchozí větu, že každý podnět něčím se stát už předpokládá, že současné bytí není správné.
Možná to platí dokonce i pro tuto kartu.
Klasický výklad se okamžitě ptá:
Jak se žena dostane ze svého vězení?
Tvá dnešní otázka by mohla být mnohem zajímavější:
Co se stane, když tam prostě chvíli zůstane stát?
Možná si jednou všimne, že s ní nikdo nebojuje.
A že meče jsou jen meče.
Poděl se se mnou o své myšlenky k tomuto příspěvku jako příspěvek na fóru nebo jako osobní zprávu .
