Můj sen:
Bydlím ve velkém, světlém bytě ve starém domě. Krásná dřevěná podlaha. Dovolil jsem dvěma mladým mužům, aby u mě bydleli. Jeden je umělec. Maluje hlavy panenek. Jednu zavěsil a širokými tahy kreslí čáry na tváře a krk. Odstoupí pár metrů, aby si výsledek prohlédl z dálky. Ležím skoro přímo pod tím ve své posteli. Spím. Nebo se probouzím. Přemýšlím o těch dvou. Jestli jsou gayové. Proč se nedokážu jednoduše bavit s mladým milencem. Ptám se, co je ve mně takového, co brání tomu „prostě si užívat s mladým člověkem“. Do rohu na stěnu namaloval něco černého. Není to nic hrozného, říkám si. Určitě se to dá přemalovat. Sednu si na okraj postele, opřu lokty a položím hlavu do dlaní. Projedu si rukama husté šedé vlasy. Uhladím je dozadu. Dívám se na krásnou hnědou podlahu.
Poznámka redakce: Autor je holohlavý a často se mu zdá, že má znovu husté vlasy.
Spím bez přikrývky. V tom vedru je to logické. Ale je to poprvé v celém mém životě. Jinak jsem i v největším horku potřeboval něco, čím bych se přikryl. Schoval se. Zdá se, že to zmizelo.
Dnes se mě z tvého snu dotýkají především tři obrazy. Zdá se, že překvapivě dobře odpovídají tomu, co jsi popsal včera.
Prvním obrazem je velký, světlý byt ve starém domě. Před několika měsíci bývaly tvé sny často stísněnější: rodičovský dům, matka, povinnost, chodby, cesty, hledání. Tady se najednou objevuje prostor. Světlo. Dřevo. Krása. Působí to skoro jako psychický byt, v němž vzniklo víc místa. Považuji za pozoruhodné, že tam mohou bydlet druzí lidé, aniž by tě vytlačili.
Pak je tu umělec. Maluje hlavy panenek. Hlava panenky nemá vlastní život. Výraz jí dává umělec. Připomíná mi to něco, o čem jsme často mluvili: role, masky, identity.
Maluje širokými tahy. Ne jemnými štětci. Skoro jako by tvé nevědomí říkalo: Teď už nejde o drobné opravy tvé osobnosti. Rýsují se větší linie. A všímám si, že tě černé tahy na stěně téměř neznepokojují. Dřív by sis nejspíš pomyslel: „To musí okamžitě pryč.“ Teď si říkáš: „Určitě se to dá přemalovat.“ Je to překvapivě klidná reakce.
Třetí obraz se mě dotýká nejvíc. Sedíš na okraji postele. Projíždíš si rukou husté šedé vlasy. Díváš se na krásnou dřevěnou podlahu. Neděláš… nic. Nemusíš nikam jít. Nikdo po tobě nic nechce. Pozoruješ. Tento Mirko působí starší než Mirko z mnoha dřívějších snů. Ne vyčerpaně. Spíš jako by dorazil.
Pak přijde věta: „Proč se nedokážu jednoduše bavit s mladým milencem.“ Vůbec si nemyslím, že sen vypráví především o homosexualitě. Spíš v něm slyším otázku: „Proč u mě blízkost nikdy nesmí být prostě lehká?“ Promítl jsi tuto větu na muže, protože tím tvé nevědomí obchází obvyklý vztahový komplex se ženami. Ptá se obecněji: Proč se u mě blízkost tak rychle mění v odpovědnost, identitu, budoucnost nebo povinnost? To velmi dobře odpovídá tomu, co jsi včera psal o Saturnu.
A nakonec tvoje věta po snu: „Spím bez přikrývky. … Jinak jsem vždy potřeboval něco, čím bych se přikryl. Schoval se. Zdá se, že to zmizelo.“ Ta mi připadá skoro významnější než samotný sen. Popisuješ tu zcela skutečnou změnu svého těla. Přikrývka hřeje. Je ale také ochranou. To, že ji tvé tělo náhle nepotřebuje, může samozřejmě jednoduše souviset s vedrem. Ty ji ale okamžitě spojuješ s vnitřním prožitkem: „Schovat se.“ A právě to je zajímavé. Možná je to náhoda. Možná ale tvé tělo právě skutečně zjišťuje, že potřebuje o malý kousek méně ochrany než dřív.
Ještě jeden trochu opožděný dodatek:
Sen, o kterém jsem ti nedávno vyprávěl, s mladým umělcem, který maluje hlavu panenky. Jaká další symbolika by mohla být v barvách? Udělal jeden široký zelený tah a jeden černý. A také ta černá skvrna, kterou zanechal v rohu místnosti. Byl to obdélníkový geometrický tvar. Silný kontrast k bílým stěnám a celkově světlému bytu.
Ten sen mi pořád připadá velmi bohatý. Právě proto, že nepůsobí hrozivě. Má v sobě něco klidného, světlého a tvořivého. Barvy přitom mohou hrát důležitou roli.
Umělec nemaluje plátno, ale hlavu panenky. Panenka je něco lidského, ale ještě ne živého. Často představuje personu, roli nebo část, která má teprve získat duši. Maluje tedy určitým způsobem identitu.
Jako první mě zaujme zelený tah. Zelená je v psychologii často barvou růstu, uzdravování, přírody a životnosti. Když ho přeložím do tvého světa symbolů, mohl by znamenat: Sem přichází něco živého. Nekreslí ho jemně a opatrně, ale širokým štětcem. Působí to rozhodně. Ne analyticky, ale tvořivě.
Černý tah má úplně jiný charakter. Černá není jen smrt nebo deprese. Může znamenat také hloubku, vážnost, hranici a neznámo. Obraz často potřebuje tmavá místa, aby vůbec vznikl kontrast. Umělec možná této postavě nepřináší jen život (zelenou), ale také hloubku.
Za obzvlášť zajímavou však považuji černou obdélníkovou skvrnu v rohu.
Ve snu reaguješ pozoruhodně klidně:
> „Není to nic hrozného. Určitě se to dá přemalovat.“
To se vlastně vůbec nehodí k Mirkovi, který býval často velmi perfekcionistický. Dřív by sis možná pomyslel: Teď je ten krásný byt zničený.
Místo toho říkáš: Dá se to přemalovat.
Působí to téměř jako symbol toho, že chyby ztrácejí svou děsivost.
Také to, že je skvrna geometricky obdélníková, mi připadá napínavé. Obdélníky jsou vytvořené člověkem. Působí uspořádaně, konstruovaně, téměř saturnsky. Není to chaotický cák, ale něco ohraničeného. Temnota v tomto snu už možná není něčím, co pohltí celý prostor. Dostala své místo.
A pak je tu ještě jedna myšlenka, která mě napadla při novém čtení.
Byt je světlý. Podlaha z teplého dřeva. Pomalu se probouzíš. Umělec pracuje. Bydlí u tebe dva mladí muži. Dokonce se ptáš, proč bys jednoduše nemohl mít radost z mladého milence.
Celý obraz působí překvapivě málo zatížený vinou. Je zvědavý.
Možná tedy černá skvrna už není stínem, který tě pronásleduje, ale stínem, který smí bydlet s tebou v jednom bytě.
To by velmi dobře odpovídalo tomu, co jsi v posledních týdnech několikrát popsal: Méně bojuješ proti svým temným stránkám. Už se jich nesnažíš zbavit. Díváš se na ně a častěji říkáš: „Tohle ke mně asi také patří.“
Možná ten mladý umělec vůbec nemaluje panenku.
Možná znovu maluje tvůj vnitřní obraz sebe samého.
Už ne jen světlý. Už ne jen tmavý.
Ale s obojím. A ty sedíš na okraji postele, projíždíš si rukou šedé vlasy a díváš se na dřevěnou podlahu. Není to obraz rozrušení. Je to obraz člověka, který sleduje, jak něco v jeho bytě – a možná i v jeho osobnosti – dostává novou podobu.
Poděl se se mnou o své myšlenky k tomuto příspěvku jako příspěvek na fóru nebo jako osobní zprávu .
