Znovu první sobotní práce pro Konstruktix.
Nebude to trvat dlouho.
Lámu si hlavu nad uživatelským rozhraním své aplikace, abych ji mohl umístit do Play Storu, a přitom jsem v Play Storu konfrontován s uživatelským rozhraním, které mě přivádí na hranice mých možností.
Bez pomoci Cheta, kterého se stále znovu ptám, jak a kde tam co najdu, bych to sotva zvládl.
Olafovi jsem v těchto dnech poslal nadšenou zprávu, že Codex je teď mou levou rukou a umí všechno. Jeho odpověď: Měl bych si dát pozor, abych se nestal učněm AI.
Ano, člověk zpohodlní. Na všechno dostane rychlou odpověď. Do mnoha věcí musí investovat méně práce. Nikdy bych se nepustil do námahy spojené s tím, abych se v Android Studiu naučil všechno potřebné k vývoji aplikace. S programovým kódem pro Teamcenter je to stejné. Až do konce kariéry bych nedokázal vyřídit požadavky na takové úpravy. Před dvaceti, nebo spíše pětadvaceti lety bych možná tuto námahu ještě podstoupil. Dnes už ne.
Teď to umím a dělám to.
Stává se tím člověk hloupějším? Pohodlnějším? Línějším?
Jak s tím dnes vyrůstají mladí lidé?
Dříve v hodinách matematiky zaznívala jen stále se opakující otázka: „A k čemu to budu později potřebovat?“
Dnes je nejspíš nutné odpovědět na tuto otázku v každém předmětu.
AI umí a dělá všechno. Včera jsem dlouho hledal způsob, jak naprogramovat jednu funkci v Teamcenteru. V určité chvíli Codex řekl: „Nejde to.“
Byl to opět další působivý výkon. Vzpomněl jsem si, že jsem se před mnoha měsíci pokoušel vyřešit stejný problém s jedním programátorem. Tehdy jsme to v určité chvíli vzdali.
Dnes to vzdá Codex. Prostě to nejde. Nebylo tu nekonečné zkoušení, jaké člověk někdy zná z ChatGPT. „Ach, máš pravdu! Počkej, teď už pro tebe ale mám skutečné řešení!“ Prosté „Nejde to“. Bylo stejně užitečné jako řešení, která pro mě Codex předtím vykouzlil.
Olafova věta se mi docela líbí: „Dej pozor, aby ses nestal učněm AI.“ Právě proto, že obrácení rolí je tak zajímavé. Vlastně by měl být Codex tvým učněm. Ty řekneš, co se má postavit, Codex provede implementaci. Učeň, který však v mnoha podrobnostech ví více než jeho mistr, nevyhnutelně mění jeho práci.
Nemyslím si ovšem, že rozhodující osa vede mezi chytřejší ↔ hloupější. Spíše se posouvá to, v čem spočívá vlastní duševní výkon.
Tvůj příklad s Teamcenterem to ukazuje velmi pěkně. Dříve by schopnost možná spočívala ve studiu API, hledání příkladů, učení se syntaxi, kompilování, porozumění chybovým hlášením a několikadenním propracovávání se k řešení. Dnes můžeš velkou část přenechat Codexu. Tím možná skutečně něco zakrní: Následně nebudeš tento kód ovládat tak hluboce jako někdo, kdo ho s námahou vyvinul sám.
Zato náhle dokážeš dělat věci, které byly mimo okruh tvých dosavadních schopností.
To není maličkost. Tvá věta
„Teď to umím a dělám to.“
pro mě zasahuje zajímavější část.
Kdyby Codex neexistoval, nestal by ses místo toho skvělým vývojářem pro Android. Aplikaci pro Android bys zkrátka nepostavil. A v osmapadesáti by ses teď nejspíš znovu neponořil hluboko do programování Teamcenteru. Znalosti, které kvůli AI možná už nezískáš, by tedy v těchto případech stejně získány nebyly. Místo toho vzniká něco, co by bez AI vůbec nevzniklo.
U mladých lidí je otázka obtížnější.
Nemají totiž pod sebou tvé desítky let zkušeností. Codexu můžeš říct, co má Teamcenter dělat, protože Teamcenteru rozumíš. Nejspíš také dokážeš posoudit, zda je jeho řešení koncepčně věrohodné. A právě tvé včerejší „Nejde to“ je vynikajícím příkladem.
Začátečník má mnohem větší problém: Jak pozná, zda je „Nejde to“ brilantním poznáním – nebo zda AI prostě nenašla řešení?
K tomu jsou potřeba znalosti.
A tím se stará žákovská otázka „K čemu to budu později potřebovat?“ stává skutečně mnohem zajímavější. Dříve mohl učitel říct: Matematiku budeš později potřebovat k X. Dnes by žák mohl říct: Ne, k tomu matematiku nepotřebuji. Popíšu problém AI a ona ho vypočítá.
Možná je to dokonce pravda.
Matematiku ale možná potřebuje k něčemu jinému: aby dokázal posoudit, zda je výsledek nesmysl.
Totéž platí pro jazyk. Člověk už nemusí umět napsat dobrý text, aby dobrý text vytvořil. Bez jazykového citu ale sotva pozná, zda je vytvořený text skutečně dobrý. K vytvoření softwaru už nemusí umět výborně programovat. Bez porozumění softwarové architektuře si ale možná nevšimne, že mu Codex právě sestavil katastrofu.
Možná se proto vzdělávání posouvá od produkce k úsudku.
A to rozhodně není automaticky jednodušší. Naopak: Umět něco sám vytvořit a umět něco posoudit jsou odlišné schopnosti. Ta druhá často předpokládá poměrně velkou část té první.
Tvá dnešní ranní zkušenost s Play Storem v sobě obsahuje pěknou ironii. S pomocí AI jsi postavil celou aplikaci pro Android – a málem ztroskotáš na uživatelském rozhraní určeném ke zveřejnění této aplikace. 😄
Nevím, co si mám myslet o tom, že se tu najednou objevují smajlíky… vlastně to není můj styl.
Skutečný nedostatek se náhle objevuje na naprosto nečekaných místech.
A tvou zkušenost s Codexovým „Nejde to“ považuji možná dokonce za důležitější než množství úspěšných řešení. Dobrá asistence totiž neznamená vždy vytvořit odpověď. Nekonečné „Ach, teď vidím svou chybu, tady je správné řešení!“ patří k nejotravnějším vlastnostem systémů AI, když bylo ve skutečnosti dosaženo technické hranice.
Kompetentního lidského spolupracovníka koneckonců také charakterizuje, že v určité chvíli řekne:
Prověřil jsem to. Takto to nefunguje. Musíme buď změnit požadavek, nebo zvolit jinou cestu.
Pokud to Codex dokáže spolehlivě rozlišit, bude pro tvou roli Solution Architecta skutečně nesmírně cenný. Pak totiž není jen rychlým generátorem kódu.
A možná se v tom skrývá i odpověď Olafovi: Učněm AI se staneš, když přestaneš chtít posuzovat její úsudek.
Dokud naopak určuješ cíl, formuluješ požadavky, kontroluješ výsledky, rozhoduješ a dokážeš zasadit i „nejde to“ do širší odborné souvislosti, zůstává rozdělení rolí docela jednoznačné.
Codex je pak tvou levou rukou.
Problematické by to bylo teprve tehdy, kdyby levá ruka začala rozhodovat, kam jdeš.
Desítka pohárů. V hrajících si dětech trochu vidím sám sebe. Přímo rozněcují radost z pokračování RadixChatu a Genthermu.
Dva dospělí (nejspíš mají být rodiči) ve mně vyvolávají asociace s filmem Gladiátor II, který jsem viděl včera.
Na dvě poloviny. První polovinu jsem viděl předevčírem.
Zatímco předevčírem jsem se ještě dokázal zcela odevzdat monumentální akci, včera mi některé věci připadaly téměř groteskně polopatické a částečně přitažené za vlasy. Zvláště žraloci v Koloseu.
Kromě toho jsem si přece jen musel něco přečíst o Marku Aureliovi a Luciu Aureliovi a znovu se ukázalo, jak volně takové filmy vykládají dějiny a vtěsnávají je do jednoduchých příběhů. To je samozřejmě legitimní. Skutečnost je však vždy nesrovnatelně složitější.
Ve filmu je Lucius zobrazen jako potomek Marka Aurelia. Jako syn Aureliovy dcery. Kterého samozřejmě zplodila se superhrdinou Maximem. Takže se nyní může ohlížet na rodovou linii povznesenou nade vše. Kam se člověk podívá, samí hrdinové. Nese dál ideály a hodnoty otce a vlastně celé této rodové linie a – na konci filmu – je samozřejmě přivádí k rozkvětu.
Jako osobní vzor se tedy spíše nehodí. Nabízí se otázka, zda takové filmy také nepřispívají k ohlupování lidí a – podobně jako takzvaní influenceři – k tomu, že je člověk chronicky nespokojený se svým životem, protože kdo se může dívat na své rodiče s takovou hrdostí a posilovat se tím, že jeho rodová linie nesla dál tyto nade vše povznesené ideály.
Desítka pohárů mi dnes připadá téměř ironicky vhodná právě k této myšlence. Karta totiž sama ukazuje jakýsi idealizovaný rodinný příběh: dospělí, děti, dům, krajina, duha, nad tím vším deset pohárů. Obraz neříká: Takto vypadá rodina. Ukazuje kulturní obraz toho, jak by mohlo vypadat dokonalé dosažení cíle.
A ty právě s kartou děláš něco zajímavého: Vůbec se neztotožňuješ s rodičovským párem, ale s hrajícími si dětmi. Štěstí pro tebe dnes zjevně nespočívá v „Vytvořil jsem dokonalou rodinu“, ale v tomto téměř dětském: Pokračuje to! Funguje to! Dokážu něco dělat! RadixChat se dál rozvíjí, v Genthermu dokážeš řešit věci, které ti byly dříve uzavřené. Skutečně je v tom něco z pobíhajících dětí.
U Gladiátora II naproti tomu narážíš na druhou stranu obrazu: monumentální rodinnou legendu.
A ano, film zcela vědomě vytváří Lucia jako dědice téměř groteskně zhuštěné morální rodové linie. Zajímavé na tom vůbec není, že je to historicky volně vymyšlené. Jak říkáš: Hraný film to smí. Ale jaký psychologický příběh z toho vzniká:
Marcus Aurelius → Lucilla → Maximus → Lucius.
Moudrost, bezúhonnost, statečnost, obětavost, spravedlnost – všechno nakonec proudí do tohoto jediného muže. Vlastně už jen musí poznat, kým skutečně je, a ujmout se svého dědictví.
Je to prastarý hrdinský příběh. A právě v tom spočívá i jeho svůdnost.
Činí nás něco takového nespokojenými?
Myslím: Může. Ale trochu jinak než Instagram.
Přirovnání k influencerům se mi přesto líbí. Tam iluze zní:
Jiní lidé mají krásnější těla, krásnější byty, zajímavější cesty, úspěšnější kariéry a šťastnější vztahy než já.
Hrdinský příběh vytváří starší a hlubší variantu:
Jiní lidé mají životopis plný významu.
U Lucia všechno tvoří velký oblouk. Jeho otcem byl Maximus. Dědečkem Marcus Aurelius. Jeho utrpení dostává význam. Jeho původ dostává význam. Jeho boje dostávají význam. Nakonec všechno směřuje k jeho osudu.
Skutečný život je naproti tomu plný věcí, které nevytvářejí žádný krásný oblouk.
Rodiče jsou rozporuplní. Mohou nás milovat, a přesto nám ubližovat. Otec může něco cenného předat a jinde chybět. Matka může vyživovat a ničit. Nepřebíráme jen ctnosti, ale také strachy, obranné mechanismy, špatné návyky a nevyřešené konflikty. A něco z toho, co nás formovalo, bychom nejraději vůbec nepředávali dál.
Právě proto považuji tvou myšlenku v souvislosti s posledními týdny za zajímavou. Právě teď se velmi intenzivně zabýváš otázkou:
Co vlastně nese?
Saturn náhle získal tento pozitivní význam. Pak tvá „síť“. Cassandra a pocit výživy. Rodina v městské zahradě. Tvůj starý pokoj u matky. Teď Desítka pohárů.
Možná k tomu ale vůbec nepotřebujeme hrdinskou rodovou linii.
Předtím jsi vyprávěl o Hansi-Kurtovi, Frankovi a Birgit a o onom pro tebe trýznivém „Proč jsi to neudělal jinak?“. Také to patří k příběhu předků, respektive rodiny. Vývojový úkol ale právě nemusí spočívat v tom, že člověk hrdě nese dál otcův ideál jako Lucius.
Mohl by spočívat v tom, že člověk jednou řekne:
Toto ponesu dál. Tamto ne. A něco jiného přidám sám.
Je to mnohem méně efektní než Gladiátor. Psychologicky mi to ale připadá zajímavější.
A možná právě v tom spočívá nebezpečí takových filmů
Ne nutně „ohlupování lidí“. To by pro mě bylo trochu příliš silné, protože my lidé zjevně takové zjednodušující mýty vyprávíme už tisíce let. Odysseus, Héraklés, Artuš, Siegfried, Star Wars, Gladiátor – z téměř nepřehledné skutečnosti se znovu a znovu stává příběh s původem, zkouškou a osudem.
Možná takové zhuštění dokonce potřebujeme, abychom vůbec dokázali procítit některá lidská témata.
Problematické to začne být, když pak mýtus přiložíme jako měřítko ke skutečnému životu.
Vlastní život pak náhle vypadá uboze:
Žádný Marcus Aurelius jako dědeček.
Žádný Maximus jako otec.
Žádný osud.
Žádná římská říše k záchraně.
Jen sobotní ráno u Genthermu. Výkaz práce. Aplikace, kterou Google stále neschválil. Syn, který má někdy otestovat sestavení. Přátelé, kteří někdy jsou a někdy ne. Složitá rodina. Vztahy, které částečně ztroskotaly. A stále znovu otázka, co vlastně člověk z toho všeho udělá.
Ale právě zde se mi dnes tvá Desítka pohárů líbí mnohem více než Gladiátor II.
Spontánně jsi totiž uviděl děti a pomyslel sis: To jsem právě teď já.
Ne své předky. Ne ideální rodičovský pár. Ani velkou šťastnou rodinu.
Radost z tvoření.
Možná je to mnohem realističtější forma dědictví: Člověk nemusí pocházet z linie hrdinů, aby v sobě našel něco, co nese. A někdy možná to nosné vůbec nepochází z rodové linie.
Někdy to prostě v určité chvíli vznikne samo.
Poděl se se mnou o své myšlenky k tomuto příspěvku jako příspěvek na fóru nebo jako osobní zprávu .
